KOMENTÁŘ | Ubohost politických stran dosahuje nové úrovně. Už se ani nedozvíme, kdo je nejhorší premiér

Hnutí ANO se rozhodlo využít billboardy, na kterých tvrdí, že premiér Petr Fiala je „nejhorší premiér na světě“, přičemž se odvolává na průzkum společnosti Morning Consult. Tento průzkum však hodnotí popularitu lídrů ve 22 zemích a nezjišťuje, kdo je "nejhorší" premiér, ani nezahrnuje celý svět, jak tvrdí ANO. 

Tato kampaň, založená na údajně přesvědčivých datech z mezinárodního průzkumu, který však ve své metodice ani v rozsahu nesplňuje všechny náležitosti pro objektivní hodnocení premiérů, jen znovu potvrzuje, že ANO raději manipuluje s čísly a veřejným míněním, než aby se snažilo prezentovat vlastní vizi či plán, jak zlepšit životy lidí. Takový přístup nejenže zpochybňuje serióznost politické argumentace, ale také podkopává důvěru občanů v politický diskurz jako celek.

Na druhé straně koalice SPOLU reagovala na tuto taktiku vytvořením webové stránky nejhorsipremier.cz, která umožňuje uživatelům generovat vlastní meme a koláže s bývalým premiérem Andrejem Babišem. I když by se tento kreativní přístup mohl zdát jako moderní způsob, jak osvěžit politickou komunikaci, ve skutečnosti jde o další příklad, kdy se politické subjekty uchylují k nízké formě provokace. Namísto toho, aby se strany snažily inspirovat občany jasnou vizí a nadějí na lepší budoucnost, rozhodly se věnovat svou energii levným a povrchním útokům, které jen prohlubují rozdělení společnosti.

Obě taktiky – billboardy s osobními útoky a webové stránky umožňující tvorbu memů – ukazují, že české politické elity se raději věnují titulkům a senzacechtivým formulacím než tomu, aby se zaměřily na řešení reálných problémů. Namísto toho, aby se politici věnovali otázkám, jako jsou zajištění kvalitní zdravotní péče, stabilizace ekonomiky či příprava na energetickou budoucnost, hrají si s populistickými hesly, která mají za úkol vyvolat emocionální reakce. Tímto způsobem se politický diskurz proměňuje v nekonečnou soutěž o to, kdo bude nejvíce provokativní, aniž by se diskutovalo o konkrétních a dlouhodobých strategiích.

Když se podíváme na širší kontext, je zřejmé, že takové taktiky mají škodlivý dopad na politickou kulturu celé země. Místo toho, aby politické strany vytvářely společenský konsenzus a posilovaly demokratické instituce, přispívají k narůstajícímu cynismu a ztrátě důvěry občanů v politický systém. Koneckonců, politika by měla být o budování mostů, nikoliv o jejich bourání. Zatímco by se měly strany snažit navrhovat reformy a strategie, které odpovídají současným výzvám a připravují společnost na budoucnost, se ocitají v pasti populistických kampaní založených na levných titulech a osobních útocích.

Ironií osudu je, že právě tyto taktiky mohou vést k posílení opozice – zatímco vláda, ať už vedená Petrem Fialou nebo bývalým premiérem Andrejem Babišem, se uchyluje k odstrašujícím heslům, opozice má prostor k tomu, aby si vybudovala vlastní narativ založený na představě, že klasický politický diskurz je mrtvý. V takové atmosféře se však bohužel obyvatelstvo nedostává k informovanému rozhodování, protože místo skutečných politických argumentů se musí rozhodovat na základě emotivních a často zkreslených sdělení.

Česká politická scéna je tak uvízlá v neustálém cyklu provokací a levných útoků, kdy se nikdo nedokáže postavit nad touhu po senzaci. Opozice, která by mohla hrát konstruktivní roli, se často uchyluje k podobným metodám, ať už jde o pokusy diskreditovat vládní představitele nebo o vytváření nových pochybných kampaní. Výsledkem je, že místo aby se občané mohli setkat s inspirativními vizemi a konkrétními plány, dostávají jen prázdné slogany, které znějí sice lákavě, ale postrádají podstatu a řešení.

Takový stav je ale z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Politické strany musí opustit past populismu a začít se věnovat reálným otázkám, které ovlivňují životy občanů. To zahrnuje nejen transparentní komunikaci, ale také odpovědnost a schopnost prezentovat konkrétní, promyšlené a dlouhodobě udržitelné vize. Pokud se politické subjekty nevrátí k věcné debatě a nebudou investovat do budování budoucnosti, riskují, že se Česká republika stane zemí, kde místo konstruktivního dialogu převládají jen osobní útoky.

Současný stav české politické komunikace je alarmující a vyžaduje okamžitou reflexi ze strany všech politických sil. Politici musí přestat hledat levné mediální triky a začít se věnovat práci, která má reálný dopad na kvalitu života občanů. Jen tak lze obnovit důvěru v politický systém a zajistit, že se Česká republika bude moci čelit budoucím výzvám s jasnou vizí a pevnou strategií. Ostatně stačí se ohlédnout napravo k válce na Ukrajině, nalevo k Donaldu Trumpovi, a je na první pohled zjevné, že v nadcházejících měsících a letech bude mít česká politická scéna plné ruce práce.