Trump rozvrací světový řád. Evropa hledá cestu z krize

Po druhé světové válce převzaly Spojené státy roli lídra svobodného světa. V roce 1947 Británie, vyčerpaná válečnými výdaji, oznámila USA, že již nemůže nadále podporovat řeckou vládu v boji proti komunistickým povstalcům. Americký prezident Harry Truman tehdy prohlásil, že Spojené státy musí podporovat „svobodné národy, které čelí pokusům o podrobení ozbrojenými menšinami nebo vnějším tlakem“.

Tato doktrína se stala základem americké zahraniční politiky. Spojené státy následně vytvořily Marshallův plán pro obnovu Evropy a v roce 1949 stály u zrodu NATO, které mělo čelit sovětské hrozbě.

Nyní se ale situace dramaticky mění. Trump jako první americký prezident od druhé světové války zásadně zpochybňuje globální roli Spojených států. Jeho rétorika a kroky naznačují konec dosavadního světového řádu – a Evropa se musí připravit na novou realitu.

Trumpův kritický postoj k NATO a evropským spojencům není nový. Již v roce 1987 publikoval v amerických novinách inzerát, kde tvrdil, že „Japonsko a další země využívají americké ochrany, aniž by za ni platily“. Nyní jeho administrativa otevřeně hovoří o tom, že Spojené státy nebudou nadále hlavním garantem evropské bezpečnosti.

„Pokud [členské státy NATO] nebudou platit, nebudu je bránit,“ prohlásil Trump v březnu 2025.

Tento výrok podrývá samotný základ aliance – článek 5 Severoatlantické smlouvy, který říká, že útok na jednoho člena NATO je útokem na všechny. Bývalý britský ministr obrany Ben Wallace varuje, že „článek 5 je na přístrojích. Pokud Evropa nezvýší své obranné výdaje a nezačne to brát vážně, může to být konec NATO, jak ho známe“.

Kreml vnímal Trumpovu rétoriku jako příležitost. Ruský prezident Vladimir Putin v březnu prohlásil, že „euroatlantická bezpečnostní architektura se hroutí před našima očima“. Zároveň ruský mluvčí oznámil, že „fragmentace Západu právě začala“.

Evropské státy nyní hledají způsob, jak se bránit samy. Německý budoucí kancléř Friedrich Merz vyzval k vytvoření evropské bezpečnostní struktury nezávislé na USA. Podobné názory zaznívají i z Francie, která tradičně prosazuje větší vojenskou autonomii Evropy.

Evropa stojí před klíčovým rozhodnutím: buď se semkne a posílí svou obranu, nebo riskuje, že se stane obětí mocenských her mezi USA, Ruskem a Čínou. „Tato debata už není o tom, zda máme jednat, ale jak rychle to dokážeme,“ tvrdí Ed Arnold z londýnského think-tanku RUSI.

Přechod k evropské obraně ale nebude jednoduchý. Historické rozpory mezi evropskými státy, národní zájmy a rozdílné strategické priority mohou celý proces zpomalit. Přesto je stále jasnější, že bez vlastní silné obrany nebude Evropa schopna čelit rostoucím hrozbám.

Zatímco Spojené státy mění svůj přístup k zahraniční politice, starý světový řád se rozpadá a nový se teprve formuje. Evropa se ocitá na křižovatce – a její rozhodnutí v příštích letech určí, zda si udrží svou bezpečnost a nezávislost, nebo se stane rukojmím geopolitických otřesů.