RECENZE: Český dokument Ta druhá zasáhne empatií a křehkou (ne)obyčejností

Fenomén “skleněných dětí” označuje ty, kteří vyrůstají se zdravotně znevýhodněným sourozencem, kterému rodina dává veškerou pozornost a péči. Protagonistka Johana má o sedm let mladší sestru Rozálku s atypickou formou autismu. Pozice jediného dítěte s plnou péčí se rázem transformovala v pomocnou ruku, jejíž zájmy a potřeby jsou stran rodičů logicky upozaděné. Johana se ocitá na prahu dospělosti, čekají ji maturita a přijímačky na vysokou školu. Perspektiva je úzce napojená na Johanu. Za její flegmatickou povahou a často nehybnou tváří se skrývá bolest a protichůdné emoce.

Jakkoli se jedná o plastický portrét života lidí starajících se o dítě s autismem, snímek předkládá univerzální a ztotožnitelnou problematiku samotného dospívání. Precizní práce ve střižně zůstává u mnoha životních zlomů v náznacích, podtrhující prchavou hořkost, jako když se například Johana rozejde s partnerkou. Zrcadlí rozkol mezi osobními ambicemi a odpovědností za svou sestru. Rodinu čekají velké změny každodenního režimu. Má to však být na úkor osobního štěstí? Díky intimnímu snímání, kdy jsme velkou část svázaní s tváří Johany, tuto křehkou a palčivou skutečnost nechávají tvůrci dýchat a rezonovat. Vyprávění nikdy nesklouzne k explicitně vyhroceným situacím.

Konceptuální volba detailních záběrů zachycuje každou mimickou nuanci, z Johanina obličeje subtilně prosakuje určitá tenze, snaha o soustředěnost, ale i zamlčování toho, jak se opravdu cítí. Jde o dívku, která se téměř celý život řídí požadavky okolí. Je naučená poslouchat ostatní, její režim i ambice vždy někdo řídil. Jde samozřejmě o řád udávaný rodinnou situací, ve filmu pak tuto skutečnost umocňují segmenty z autoškoly nebo třídních lavic. Neustálá protichůdnost a vnitřní souboj se alespoň na chvilku uvolňují v empatických chvílích s přáteli na plese, při silvestrovských oslavách, případně během hřejivých interakcích s velmi sebeuvědomělou Rozálkou.

Volba vysoké školy a tím pádem i opuštění rodiny je prvním momentem, kdy se Johana musí a především může rozhodnout sama za sebe. To s sebou nese ohromnou odvahu a strach. Strach, že někoho zklame. S ohledem na záchvaty sestry žije v konstantním neklidu, tok myšlenek nejde umlčet, na jejich rozuzlení však nikdy není vnitřní klid. Kdykoli má Johana čas obrátit se k sobě samotné, vyruší ji Rozálka. Vnější tlak tvůrci vkusně vytváří skrze bohatý zvukový design, zhmotňující subjektivní vnímání protagonistky. Jako nemizející ozvěny jsou v hlavě zakonzervované sestřiny hysteráky, bolavá slova a neustále ohlušující vnější šum.

Výstavba spoléhá na variaci několika situacích. Stále ty stejné úkony a minimální změna jsou pro autismus symptomatické. Rozálka srovnává koberec a dálkové ovladače, Johana chodí na basketbal, snaží se najít klid na učení u stolu, možnost možnost svěřit se s vlastními pocity nalézá u kamarádek. Kochová reflektuje dualitní povahu sourozeneckého vztahu a ptá se, v jakých chvílích dokážeme být skutečně šťastní. Specifické břemeno je pro Johanu ale i zdrojem inspirace, jelikož právě díky vztahu s Rozálkou chce studovat psychologii či učitelství prvního stupně. Rodinné kořeny jsou s námi se vší ambivalencí bytostně svázané.

Jde o další z řady v poslední době vznikajících českých filmů, jež se navrací k humanismu a malým velkým rodinným osudům. Zmiňme například fikční Od marca do mája, Brutální vedro nebo dokument Dajori. Nejde jim o sociologický přesah či vrstevnatý řez společností. Skrze niterné zpracování individuálních příběhů adresují ty nejzákladnější emoce, na které už jsme v hektické době možná zapomněli. Ta druhá je maximálně upřímná, neironická, zbavená tendenčního patosu a laciného sentimentu. Jde o pomyslně zemitý návrat k čiré lidskosti. Závěrečná katarze a neustálé bilancování vlastního štěstí představují něco tak silného a niterného, co v českém filmu dlouho chybělo.

Hodnocení: 80 %

Režie: Marie-Magdalena Kochová

Scénář: Marie-Magdalena Kochová

Česká premiéra: 20. března 2025

Distribuce: Artcam