ROZHOVOR | 20 let od dopadení Saddáma Husajna. Bez pomoci místních nemusel být diktátor nalezen, míní politolog Kraus

Z informací, které máme dnes k dispozici, vyplývá, že klíčoví představitelé americké administrativy prezidenta George W. Bushe byli velmi odhodlaní svrhnout Saddámův režim prostřednictvím vnější vojenské akce. Domníváte se, že z pohledu Saddáma Husajna existovala na přelomu let 2002 a 2003 šance udržet se u moci, třebaže za cenu ústupků, které do té doby považoval za nepřijatelné?   

Saddám Husajn byl v tuto dobu postaven v podstatě před neřešitelné dilema. To, co by mohlo odvrátit válku a americký vojenský vstup do země, by znamenalo prakticky ztrátu irácké státní suverenity a logicky také ztrátu kontroly státu ze strany Husajna. To není něco, s čím by se mohl diktátor jakkoli ztotožnit. Požadované ústupky by v důsledku stejně znamenaly tak velké omezení jeho moci, že by to vedlo ke konci vlády. Podle mého tedy neexistovala reálná šance na to, že by nedošlo k válce a zároveň se Saddám Husajn udržel u moci jako irácký vládce. 

Lze říci, jakou měl Saddám v době svého pádu podporu iráckého obyvatelstva? Obecně se uvádí, že byla velmi nízká, respektive, že přinejmenším v části populace existovala poptávka po změně režimu ještě před zahájením Spojenými státy vedené invaze. Dá se v tomto směru něco vyvozovat z toho, že diktátor se dokázal po dobytí Bagdádu devět měsíců úspěšně skrývat a unikat dopadení?  

Ono to má více úrovní. Předně je třeba si přiblížit kontext. Před spojeneckou invazí do země v roce 2003 už byl Irák v podstatě třináct let pod velice tvrdými mezinárodními sankcemi. Tamní hospodářská situace byla velice špatná. Země se nedokázala ekonomicky vzpamatovat z války s Íránem, ani z první války v Perském zálivu. A k tomu na ni bylo uvaleny velice tvrdé sankce, které v důsledku silně zasáhly tamní obyvatelstvo. Tomu se nedostávalo základního spotřebního zboží, farmaceutických produktů a místy ani kvalitní výživy. Je proto logické, že velké množství Iráčanů chtělo nějakou změnu, na stranu druhou ale byl baasistický systém plně prorostlý celou zemí a navzdory velkým těžkostem „pevný v kramflecích“. Mocný bezpečnostní aparát si udržel funkční strukturu i po americké invazi do země, čímž byl schopen poskytnout i po tak dlouhou dobu úkryt svému bývalému vládci.  

Nahrávaly podmínky v Iráku v prvních měsících po jeho obsazení zahraničními jednotkami Saddámovu útěku? Do jaké míry se dařilo okupační správě v této době kontrolovat zemi? 

Američané byli celkem rychle a efektivně prorazit nepříliš pevnou iráckou obranu a obsadit klíčová mocenská centra v zemi, ale mimo to všude po Iráku panoval obrovský chaos a řídící struktury státní správy se začaly velice rychle hroutit. Brzy přestaly fungovat základní státní služby, dokonce i dodávky elektřiny a pitné vody nebyly stabilní. Úřednický aparát byl v rámci nucené debaasizace v podstatě rozložen a konečnou ránu všemu zasadilo americké rozhodnutí rozpustit irácké ozbrojené síly, jednu z mála posledních funkčních složek země, což mělo následně fatální bezpečnostní následky. V nastalém chaosu a se silnou podporou svého mocného bezpečnostního aparátu není zpětným pohledem až takovým překvapením, že Saddám Husajn byl schopen Američanům proklouznout a skrýt se. Překvapením tak může spíše být, že ho nikdo z jeho blízkých spolupracovníků s vidinou odměny „neprásknul“.  

Tím se dostáváme k tomu, že za informace vedoucí k Saddámovu dopadení byla vypsána odměna 25 milionů dolarů. Je s odstupem dvaceti let zřejmé, jakým způsobem se Američané svrženému diktátorovi dostali na stopu? Přispěla k tomu právě zmíněná lákavá odměna, nebo spíše standardní zpravodajská práce? 

Byla to zřejmě kombinace zmíněného. Samozřejmě velká finanční odměna, nejen za Saddáma Husajna, ale za další prominenty režimu zobrazených na pověstných pokerových kartách, hrála důležitou roli. Na americké pátrací a zpravodajské činnosti v hledání baasistických zločinců participovali také sami Iráčané. Je třeba si uvědomit, že mnoho z nich skutečně pod tvrdou Husajnovou rukou trpělo. Bez pomoci místních by se nalezení diktátora nemuselo povést ani po takovéto době. Nebylo ani jasné, zda se mu nějak nepovedlo uprchnout ze země a neskrývá se někde jinde. 

Někdejší irácký vládce po svém zadržení stanul před soudem. Čelil těm nejzávažnějším obviněním, mimo jiné z genocidy, válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. V listopadu 2006 si vyslechl rozsudek smrti a o měsíc později byl popraven. Soud probíhal v době, kdy se Irák pod americkou okupační správou nořil stále více do násilností, které nabývaly rozměr občanské války. Byl proces touto skutečnostní ovlivněn a podařilo se v daných podmínkách zajistit jeho férovost a spravedlivost?  

Podmínky soudu reflektovaly do značné míry podmínky v celé zemi – tedy ohromný chaos, emoce, násilí. Není překvapením, že si Saddám Husajn vysloužil nejvyšší trest. Vlastně to všichni v Iráku očekávali. Zmíněných zločinů se také beze sporu dopustil, ať už bylo prokazování a procesní hledisko u soudu jakékoli. Problém spočíval v tom, kdy k soudu a výkonu trestu došlo – tedy na počátku turbulentní eskalace násilí mezi dvěma největšími náboženskými entitami v zemi, sunnity a šíity. Poprava sunnitského vůdce v tuto chvíli přispěla k umocnění vášní a pocitu sunnitů, že výsledek soudního procesu byla jen prachsprostá pomsta ze strany šíitů. To v jejich očích snížilo legitimitu celého řízení i jeho výsledku. Kdyby se podařilo Husajna odsoudit a popravit třeba o rok či dva dříve, byla by všeobecná akceptace verdiktu a jeho provedení mnohem širší. 

Nakolik tedy Saddámovo dopadení a následné odsouzení k smrti ovlivnily další vývoj v Iráku? 

Beze sporu pomohlo eskalovat již dynamicky rostoucí intenzitu násilí. Jestli by se ale země nepropadla do občanské války a násilí všech proti všem, kdyby nebyl Husajn dopaden nebo místo provazu dostal „pouze“ žalář? Nejspíše propadla tak jako tak. V době vykonání popravy už země byla zmítaná extenzivním násilím takového rozsahu, že jeho výrazné utlumení, či přímo zastavení, již pravděpodobně nebylo možné.  

Z popravených politiků se v některých případech stávají pomyslní mučedníci, jejich obraz je zpětně upravován, ocitají se pozici symbolu. Je to i případ odkazu Saddáma Husajna na dnešním Blízkém východě?  

Není, alespoň ne zatím. Saddám Husajn opravdu nebyl žádný osvícený autoritář, ale velice tvrdý a krvavý diktátor, který přivedl svou zemi prakticky k ekonomickému bankrotu, vlastní obyvatele na úroveň životní bídy, mnoho z vlastních lidí zavřel, popravil, nechal zmizet nebo přímo zavraždil za pomoci zbraní hromadného ničení, přivedl svou zemi do dvou zničujících válek. Prostě není moc na co vzpomínat. Jeho odkaz se tak připomíná spíše v tom kontextu, že jeho vojenské svržení a zpackaná posaddámovská obnova země uvrhly Irák a jeho okolí do takového stavu, z něhož se doposud nedokázal pořádně vzpamatovat.