ROZHOVOR | 35 let od konce irácko-iránské války. Provázela ji agresivní propaganda a nulový soucit s nepřítelem, říká Horčička

Jako bezprostřední příčina války bývá zmiňován územní spor mezi Irákem a Íránem o provincii Chúzestán, kde se nacházejí ropná ložiska. Nakolik sehrál roli i širší vývoj v regionu, především islámská revoluce v Íránu v roce 1979, ale také prakticky souběžný nástup Saddáma Husajna k moci v Iráku?

Hned úvodem si dovolím říci, že irácko-íránský spor se ve své diplomatické podstatě netýkal celé provincie Chúzestán, nýbrž pouze vodní hranice na Šatt al-Arab, což je veletok, který vzniká soutokem Eufratu a Tigridu a ústí do Perského zálivu. O určení hranice, a tím pádem i případné výsadní právo užívat tuto řeku, vedly oba státy spory od počátku dvacátého století s různými výsledky, přičemž právě pohraniční střety související s tímto sporem byly jednou z oficiálních a rétorických příčin vypuknutí celého válečného konfliktu v roce 1980. Rozhodně je však nelze považovat za stěžejní, protože daný spor měl být teoreticky právně vyřešen podpisem takzvané Alžírské smlouvy v roce 1975, kterou pod dozorem alžírského prezidenta Boumédièna podepsali íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví a právě Saddám Husajn, který, ač se stal prezidentem až v roce 1979, již tehdy byl v pozici neoficiálního lídra Iráku a zastupoval Irák navenek. 

Pozitivní trend v irácko-íránských vztazích však zvrátila takzvaná Islámská revoluce v Íránu, která svrhla šáhův režim a vynesla k moci Rúholláha Chomejního, což byl významný islámský duchovní s velkou autoritou napříč íránskou společností. Chomejní začal mluvit o nutnosti rozšíření islámské revoluce do světa, přičemž Irák měl podle něj být jednou z prvních zemí, kde mělo dojít ke svržení autoritářského režimu a jeho nahrazení islámskou republikou tak jako v Íránu Za tímto účelem se snažil mobilizovat ší’itskou populaci Iráku, aby vyšla do ulic a postavila se režimu strany Baas v čele se Saddámem. To se Saddámovy mocenské pozice bezprostředně dotýkalo, takže jako reakci rovněž zvolil agresivnější rétoriku vůči novému íránskému režimu a snažil se apelovat na občany Íránu, ale zejména na sunnitské Araby žijící v Chúzestánu, aby se Chomejnímu postavili. Následného oslabení Íránu chtěl Saddám využít k územním ziskům či revizím, přičemž o ovládnutí Chúzestánu a jeho ropných ložisek samozřejmě Saddám měl rovněž teoretický zájem, avšak nelze říci, že by to byl jeho hlavní cíl. Do tohoto střetu se rovněž promítaly osobní antipatie, neboť Saddám a jeho ministři nechali Chomejního, který žil v iráckém exilu od roku 1965, po jednání s šáhovým ministrem zahraničí z Iráku v roce 1978 vyhostit. Je tedy zjevné, že se k danému konfliktu schylovalo již od roku 1979, a to hned na několika rovinách. 

Irácko-íránská válka vypukla v době opětovného vyhrocení napětí mezi Východem a Západem. To by mohlo na první pohled svádět k jejímu označení za zástupný studenoválečný konflikt. Osobně se ale domnívám, že tato kategorizace z mnoha důvodů selhává. Jaký je Váš názor a jak do střetu zasahovaly oba bloky tehdy bipolárně rozděleného světa?

Souhlasím s Vámi, irácko-íránskou válku není správné považovat za zástupný studenoválečný konflikt, to by bylo příliš zjednodušující. Obě velmoci do něj sice nikoli nevýznamným způsobem promlouvaly, situace ale rozhodně nebyla černobílá. Kdyby daný konflikt vypukl na počátku sedmdesátých let, kdy Irák úzce a zcela otevřeně spolupracoval se Sovětským svazem, přičemž Spojené státy tuto spolupráci v regionu mocensky vyvažovaly prostřednictvím spojenectví s Íránem, pak by tato kategorizace platila. Od poloviny sedmdesátých let se však Irák od Sovětského svazu odkláněl a v rostoucí míře spolupracoval například s Francií či dalšími zeměmi ze Západu, zatímco Írán se po takzvané Islámské revoluci od spolupráce se Západem zcela odvrátil a Spojené státy se naopak staly úhlavním nepřítelem nového režimu. Navzdory tomuto vývoji však Írán nespolupracoval ani se Sovětským svazem, neboť nejenže nový režim pronásledoval komunisty, ale i přístup islámské republiky k mezinárodním vztahům byl postaven na Chomejního tezi „Ani Východ, ani Západ“, což mělo Írán po letech vměšování mocností postavit do pozice nezúčastněného aktéra. Do této války tedy oba bloky různými způsoby zasahovaly, ale lze říci, že ji těmito zásahy spíše účelově vyvažovaly, prodlužovaly a tím pádem i vyčerpávaly obě válčící strany.

Konflikt se táhl téměř osm let. Domníváte se, že bez podpory významných mocností v čele se Spojenými státy, kterou v osmdesátých letech Saddámův režim disponoval, by válka trvala tak dlouho?

Úvodem je nutné uvést, že Irák ve velké míře podporovaly nejen Spojené státy, ale i Sovětský svaz a další země z obou bloků. Právě materiální a informační podpora od mocností výrazně pomohla Iráku čelit íránské ofenzivě v roce 1982, kdy Írán disponoval nejen většími lidskými zdroji, ale i větším počtem kvalitnější vojenské techniky. Irák by se tehdy bez zahraniční podpory bránil mnohem hůře, což následně mohlo délku války zkrátit, byť to vzhledem k íránskému neefektivnímu vedení ofenzivní fáze války nelze říci s jistotou. Je tedy pravdou, že se situace na bojišti začala vyrovnávat právě díky podpoře Iráku ze strany mocností, což válku prodloužilo. V následujících letech pak tato podpora vytvořila podmínky pro takové vedení války, které nepřinášelo žádné významné průlomy, neboť ani jedna z válčících stran neměla výrazně více prostředků či schopností na to, aby dokázala dosáhnout konečného vítězství. Lze se však domnívat, že pokud by taková situace skutečně hrozila, pak by mocnosti pomohly prohrávající straně, aby nepříznivý vývoj dokázala zvrátit.

Irácko-íránská válka je považována za konflikt velmi brutální. Odhady obětí se různí, hovoří se však až o milionových ztrátách na životech. Irák po roce 1987 dokonce neváhal v nezanedbatelném měřítku nasadit chemické zbraně. Z čeho plynul takový charakter války? 

Vysvětlení této záležitosti existuje několik, ale zpravidla lze hovořit o důvodech vojenských a ideologických. V rámci vojenských důvodů se uvádí nezkušenost či nedostatečný výcvik důstojníků obou stran. Ten byl na irácké straně pravděpodobně způsoben určitou liknavostí ve výcviku, na íránské straně byl zapříčiněn porevolučními čistkami v armádě a celkovou nedůvěrou nového režimu, neboť armádu považoval za důležitý stavební kámen již svržené monarchie. To ještě umocňovala neefektivní koordinace íránských ozbrojených sil, které se skládaly jak z armády, tak z nově vzniklých jednotek Islámských revolučních gard a lidových milic Basídž, které měly představovat páteř nového režimu. Výše uvedené důvody pak vedly k neschopnosti důstojníků na obou stranách efektivně používat vojenskou techniku, zejména pak mechanizované síly a letectvo, pro uskutečnění významných průlomů na frontě. Íránci se tak začali v rostoucí míře spoléhat na své počty, Iráčané své válečné úsilí naopak spojili s chemickými zbraněmi, které dorovnávaly jejich početní nevýhodu. 

Za ideologické důvody pak lze považovat velmi agresivní propagandu jednoho režimu vůči druhému a schopnost u vojáků dosáhnout nulového soucitu s nepřítelem. U mnohých věřících Íránců byla ochota prolít svou krev pro islámskou republiku ještě umocněna kulturou mučednictví, která vychází ze ší’itského islámu a byla státem velmi zdůrazňována a různými způsoby podporována. Na obou stranách též hrál roli strach kritizovat nedomyšlená či špatná rozhodnutí některých nekompetentních čelních představitelů, což vedlo k dalším zbytečným ztrátám.

Írán přišel na bojišti s taktikou takzvaných lidských vln, která obrážela nedostatečný počet těžkých zbraní, jimiž jeho ozbrojené síly disponovaly. Ze své podstaty musela přinášet enormní ztráty na životech. Nakolik však byla úspěšná z vojenského hlediska?

Uvádí se, že tato taktika byla spíše úspěšná zejména v úvodní fázi války, během níž Iráčané podcenili Íránce a jejich odhodlání se bránit a bojovat za islámskou republiku, nikoli proti ní, jak Saddám předpokládal. Počty nasazených Íránců tak velmi brzy začaly převyšovat ty irácké, což společně s dobře zvoleným postupem využití těchto „vln“ a jejich adekvátním cílením na slabá irácká místa postupně přineslo obrat ve válce a následnou íránskou ofenzivu na irácká území v roce 1982. Jak se však válka začala protahovat, Irák se dokázal postupnou mobilizací nejen početně vyrovnat, ale zároveň byl schopen této taktice lépe čelit. Plynutím času tak tato taktika ztrácela na efektivitě a její aplikace vedla jen k dalším zbytečným ztrátám.

Co podnítilo uzavření příměří v srpnu 1988? Byla to především patová situace na bojišti a vyčerpání z bojů? 

Ano, tyto důvody určitě v celkové perspektivě lze považovat za stěžejní. Obě strany utrpěly velké ztráty, a to jak materiální, tak lidské. Morálka vojáků na obou stranách byla nízká, mnohá města čelila bombardování, ekonomická situace se zhoršovala. Za příslovečnou poslední kapku je pak často považováno sestřelení civilního letu Iran Air 655 americkým křižníkem USS Vincennes, který zcela nesprávně vyhodnotil komunikaci s íránským Airbusem A300. Místo toho jej považoval za íránskou stíhačku F-14 a raketou ho sestřelil. Všech 290 lidí na palubě zahynulo, přičemž po sestřelení Spojené státy jako vysvětlení nabídly pouze sérii různých výmluv a chybu posádky své lodi nepřiznaly. Podle některých autorů pak tato událost představovala bod zlomu, kdy si íránská vláda, zejména pak její představitelé podporující pokračování války s Irákem, uvědomila, že takové pokračování nemá smysl ve chvíli, kdy jsou Spojené státy nadále ochotny podporovat Irák a nezdráhají se podnikat všemožné kroky, aby zabránily celkovému íránskému vítězství. Po interním vyjednávání špiček islámského režimu Írán následně přistoupil na mírovou rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 598, což posléze po poslední neúspěšné ofenzivě následoval i Irák.

Jakým směrem se po uzavření příměří v srpnu 1988 ubíraly vztahy obou zemí? Ovlivnil jejich trajektorii Saddámův pokus o expanzi do Kuvajtu a následný zásah mezinárodní koalice proti Iráku?

Vztahy mezi Íránem a Irákem byly po válce pochopitelně špatné a až do přelomu tisíciletí trvalo, než se obě země dohodly na důležitých záležitostech souvisejících s urovnáním následků konfliktu, například ohledně výměny zajatců, z nichž někteří mohli strávit v zajetí i přes dekádu. Obnovu vztahů nicméně akcelerovaly různé dějinné okolnosti. Írán sice odsoudil Saddámovu invazi do Kuvajtu, avšak následně začal spíše negativně vnímat vojenské působení Spojených států ve své bezprostřední blízkosti, což posléze umožnilo postupné sbližování mezi zeměmi navzdory předchozí animozitě. Proti další invazi do Iráku v roce 2003 pak Írán velmi protestoval.

Jak je konflikt s odstupem pětatřiceti let přítomen v regionální paměti? Očekával bych, že jeho odkaz bude silnější v íránské společnosti, která si na rozdíl od té irácké následně neprošla sérií dalších válek. Platí tento předpoklad?

Ano, tento předpoklad platí. V paměti íránské společnosti je tento konflikt stále velmi výrazně přítomen, mluví se o něm také jako o Svaté obraně nebo Vnucené válce a je součástí určitého legitimizačního narativu íránského islámského režimu. Stále se o něm natáčí filmy, jsou mu věnovány expozice v muzeích a ve městech i na vesnicích je možné zaznamenat různé památníky připomínající tento konflikt a jeho mučedníky. Irácká situace je o něco složitější, neboť daný konflikt je nejen překryt utrpením a dalšími válkami, kterými si Irák od té doby prošel, ale i odlišnými vztahy různých etnických a náboženských skupin k odkazu Saddámova režimu, ale i irácké národní identitě obecně.