PŮVODNÍ ZPRÁVA | Vítejte na ukrajinsko-polské hranici, kde zapomenete na letecký poplach z předchozí noci

Píše se polovina srpna, teploty hravě překračují třicet stupňů. Digitální ukazatele na polské dálnici A4 směrem na hraniční přechod Krakovec ukazují, že je dálnice zahřátá ještě o dvacet stupňů více. 

Záchranou bylo, že pár minut před příjezdem ke hranici Poláci postavili u vesnice Chotyniec odpočívadlo ve formě parkoviště, kolem kterého nabízí vytoužený stín řada přístřešků. 

Zapaluji si zde poslední cigaretu před pokračováním po rozpálené cestě a volám partnerce domů, aby věděla, že za chvíli se mi na telefonu zapne roaming a nebudu moci používat messenger tolik, jako obyčejně.

Ukázalo se však, že nemám pravdu. Na polské straně jsem ještě nějakou dobu tak trochu nedobrovolně zůstal. Kousek za dálničním mostem, necelý kilometr před hraničním přechodem, kola mého vozu zastavuje kolona aut. Nevidět její konec nebylo příliš motivující. Vidět lidi ležící na dekách kolem dálnice už vůbec ne. 

Dívám se na sedadlo vedle sebe, ve třičtvrtě litrovém neperlivém Rajecu mi zbývala slabá polovina. Dal jsem si pár pořádných doušků a čekal. Kolona se posunula zhruba jednou za půl hodiny. Vedro, kterému se nedalo uniknout, donutilo každého řidiče nechat zapnutý motor, aby mu pracovala klimatizace, a přitom se nevybila autobaterie. 

Jednou z nevýhod byl fakt, že jsem na Ukrajinu zamířil sám. Vystoupit z auta nepřipadalo v úvahu – ač jen občas, kolona se pohnula, a stát několikametrovému posunu v cestě se ani přes mizivé tempo nevyplácelo. Obličeje řidičů, kteří čekali se mnou, mluvily za vše. Vyčerpání z vedra, nedostatek vody. Zřejmě to ale čekali, frustrace na nich nebyla tolik znát.

Po zhruba třech hodinách čekání už jsem měl palčivou žízeň, motala se mi hlava a přemítal jsem, zdali nebude lepší celou svou cestu vzdát. Tehdy se kolona pohnula asi nejvíce a asi o patnáct minut později už mě polská pohraniční stráž bez velkého nadšení očekávala. Vedro se jim zjevně rovněž nezamlouvalo, ačkoliv byli ve stínu pod masivní budovou kontrolního stanoviště. 

Od řidičů si přebírali cestovní pasy a technické průkazy vozidel. Co naplat, že jste občan Evropské unie – odjíždíte z ní, a to na vlastní zodpovědnost. Zlehčovat vám to nebudeme, otevřete kufr, ukažte vše, co v něm máte. Asi po patnácti minutách prověřování mě poslali dále, press kartička polskou celnici vůbec nezajímala. 

Na hranici Ukrajiny a Polska se stojí hodiny ve frontách. Foto: INCORP images

To se ale netýkalo ukrajinských vojáků, kteří mají na starost svou stranu hranice. Zmateně a nezkušeně jsem pobíhal mezi jednotlivými budkami – v návaznosti na kontrolu cestovního pasu ukrajinská vojačka vydává malinký papírek s poznávací značkou vozidla a posílá cestující k mýtné kontrole. Tam probíhá druhá kontrola pasu – a press karty. 

Ukrajinský voják, jeho ročník bych tipnul zhruba na 1960, přijal press kartu s celkem neočekávaným nadšením, cestovní pas jen rychle proletěl očima a označil ho příslušným razítkem. Ani jednoho z přítomných ukrajinských vojáků obsah kufru nezajímal, s úsměvem na mě mávli – cesta na Ukrajinu byla volná. Zastavil mě už jen poslední voják s kalašnikovem v ruce (což byla taková léčba šokem), sebral si ode mě papírek a naposledy zkontroloval pas a press kartu. Bohužel, fotografii odmítl – fotit vojáky či techniku se v současné chvíli nemusí trestněprávně úplně vyplatit. 

Peklo na cestě zpět

Po několika dnech ve Lvově jsem se vydal na cestu zpět. Po krátkém zastavení ve městě Mostyska jsem nesměřoval na přechod Krakovec, nýbrž Shehyni – na polské straně leží městečko Medyka. Tento přechod se nachází o několik desítek kilometrů jižněji. 

Jestli by si někdo stěžoval na horko a nepříjemnou délku čekání na cestě z Polska na Ukrajinu, opačný směr už je na ústavní žalobu – samozřejmě s nadsázkou. Ukrajinští vojáci pouští zhruba deset aut najednou, jenže průměrně po devadesáti minutách. Vzhledem k tomu, že moje Octavie stála v řadě osmdesátá, je jasné, že to nemělo být krátké čekání. 

Celou dobu nebylo jasné, kdo kontroly zdržoval. Kdo byl tak „poctivý“, že nechal projet deset aut za hodinu. „Horor! V poledne bylo před námi 81 aut, ve čtyři odpoledne je jich ještě 34,“ popisovala Ukrajinka Helena rozzlobeně nejen svou situaci.

Řidič Alexej jezdívá přes hranice často. „Osm až dvanáct hodin je normálních,“ odpověděl na otázku, jak dlouho tu čekání většinou trvá. 

Ve skutečnosti trvalo dohromady deset hodin s tím, že jsem následně od ukrajinského vojáka dostal papírek a pustil mě asi o dva kilometry dál přes celé Shehyni, abych zůstal stát ve frontě na skutečnou hraniční kontrolu. Trvalo zhruba dvě hodiny popojet až k ukrajinskému hraničnímu stanovišti, okolo desáté hodiny večerní se to konečně podařilo. Celníci zevrubně prohledali auto, nahlédli do kufru, ověřili pas a pustili mě na polskou stranu hranice.

Zde se mladá celnice ujala cestovního pasu, zde čekání trvalo asi hodinu. Za celou dobu neprojelo ani jedno vozidlo, až později přišla další kolegyně a prohledala tři auta naráz. Od každého – včetně mě – požadovala otevřít dokonce kapotu, kde prohlédla každé zákoutí. Detailní kontrole podrobila i kufr, sedačky a podlahu auta. Nenechala si ujít jedinou krabičku cigaret, flašku vody a kousek jídla. Prohrabala rovněž špinavé prádlo. 

O pět minut později jsem již uháněl po silnici směrem na Przemyśl. Tu jsem si nemohl před cestou zpět do Česka odpustit alespoň kratičký tříhodinový spánek na zadním sedadle. Nebyl to sice pětihvězdičkový hotel, zdřímnout si beze strachu z o několik hodin delšího čekání ale bylo k nezaplacení. Letecký poplach ve Lvově a následné výbuchy nebyly ani zdaleka tak vyčerpávající a traumatizující, jako nekonečné hodiny na letním slunci.