ROZHOVOR | Dvacet let od pádu Bagdádu. Irácká válka zásadně ovlivnila mezinárodní vztahy, upozorňuje Jan Daniel

Před dvaceti lety, 7. dubna 2003, obsadila koaliční vojska v čele s americkým kontingentem hlavní prezidentský palác v irácké metropoli. Fakticky tím svrhla režim diktátora Saddáma Husajna a splnila jeden z klíčových cílů celé invaze do Iráku. Rychlému dobytí města výrazně napomohl i rozklad irácké armády, jejíž kvalita byla na Západě ve své době přeceňována, konstatuje Jan Daniel v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. 

Vedoucí Centra pro studium globálních regionů na pražském Ústavu mezinárodních vztahů dále vysvětlil například to, proč následující fáze války neprobíhaly zdaleka tak hladce, v čem spočívaly hlavní chyby při pokusu o transformaci země a proč invaze destabilizovala širší region a z dlouhodobé perspektivy podstatně ovlivnila mezinárodní dění.  

Vojenské akce Spojenými státy vedené koalice proti Iráku začaly 19. března. Hlavní prezidentský palác v Bagdádu byl obsazen za necelé tři týdny. Nedošlo tedy k tak zdlouhavým a vyčerpávajícím bojům, jak někteří před zahájením invaze očekávali. V čem spatřovat hlavní důvod?

V rámci výzkumu iráckého konfliktu se píše o tom, že irácká armáda byla v o dost horší formě, než koaliční plánovači očekávali. Početně byla velmi silná, nicméně nebyla příliš motivovaná. Během Saddámovy vlády docházelo k častým politickým zásahům do armády, což vedlo k tomu, že kvalita důstojnického sboru nebyla zase tak velká. Celkově plán obrany nebyl tak dobře připravený, jak se na Západě očekávalo. Dále se zmiňuje to, že Saddám invazi neočekával. Spíše očekával, že dojde k omezeným leteckým úderům, jak se stalo již v průběhu devadesátých let, také třeba k dalšímu jednání okolo sankcí, že Spojené státy budou chtít rozmístit své jednotky, ale nepůjde o skutečnou invazi. Takže se zaměřoval spíše na odvrácení invaze než na přímou přípravu obrany. Irácká armáda nebyla nakonec schopná provádět ani tolik operací v týlu, kterých se americká armáda obávala, a vlastně se poměrně rychle rozpadla. To je faktor na irácké straně. Co se týká koalice, ta poměrně rychle získala vzdušnou nadvládu a kompletní nadvládu nad, řekněme, informačním prostorem. Byla schopná v reálném čase vidět, co se děje a podle toho směřovat své útoky. Byla navíc schopná útočit z několika směrů.

Nakolik se v úvodním rychlém postupu koaličních vojsk projevovala relativně nízká podpora, kterou měla diktatura Saddáma Husajna u iráckého obyvatelstva?

Trochu jsem to již zmínil, když jsem mluvil o nízké motivaci irácké armády bojovat. Zároveň je dobré poznamenat, že Irák v té době byla spíše jakási schránka státu, který byl více než dekádu pod poměrně silnými sankcemi a trpěl dopady první války v zálivu. Irácký stát třeba vůbec neovládal kurdská území na severu země, která byla pod bezletovou zónou, a fungovala v té době již relativně autonomně. Irák v této době jako stát fungoval v řadě oblastí spíše omezeně a prorůstaly jím různé klientelistické sítě, nicméně nízká podpora, kterou Saddám disponoval, tomu určitě napomohla. V přinejmenším části irácké populace existovala podpora – nejspíše ne přímo pro invazi – ale pro odstranění Saddáma. Přece jenom v paměti velké části irácké populace bylo dosti krvavé potlačení šíitského povstání ze začátku devadesátých let, stejně jako krvavý postup vůči Kurdům, dost brutální postup vůči opozici a tak dále. Saddám tedy populární nebyl a ve své době to invazi pomohlo.     

Jak byl pád Saddáma vnímán v blízkovýchodním regionu? Počítám, že tamní perspektiva se v mnohém odlišovala od, řekněme, hlavního euroatlantického pohledu. 

Je dobré si připomenout, že válka nebyla populární ani na Západě. Byla podporovaná americkou vládou, byla podporována britskou vládou, později byla podporována Španěly a Italy. Nicméně velmi silně se proti ní postavily například Francie a Německo. Proti invazi byly jedny z největších protestů, které Evropa a Amerika pamatují. S euroatlantickým pohledem je to tedy komplikovanější, invaze byla velmi nepopulární, odpor nebyl omezený jen na nezápadní oblasti. Například Írán proti invazi samozřejmě vystupoval, nicméně v praxi íránskému režimu odstranění Saddáma coby dlouholetého rivala zase tolik nevadilo. Stejně pragmaticky se zachovala část států Perského zálivu, které sice válku oficiálně odsoudily, ale zároveň nechaly americké jednotky použít jejich základny k úderům (na Irák, pozn. redaktora). Podobně se k tomu postavily jiné vlády. 

Nicméně mezi širokou populací na Blízkém východě, to bylo vnímáno jako útok Západu proti Blízkému východu jako takovému, proti arabské populaci, jako pokračování amerického imperialismu. Tohle přesně zapadalo do diskurzů, které na Blízkém východě cirkulovaly a cirkulují ohledně konstantního vměšování Ameriky do místních politických záležitostí. Bylo to bráno jako pokračování kolonialismu a západní nebo americké arogance, která si představuje, že může rozhodovat o politickém vývoji na Blízkém východě a navíc tam poslat armádu, aby změnila konkrétní režim. Je to doprovázeno celou řadou diskurzů, které tehdy pracovaly s tezí o střetu civilizací a násilném šíření demokracie, což samozřejmě taky bylo na Blízkém východě velmi nepopulární. Takže blízkovýchodní vlády s Američany různým způsobem spolupracovaly, ale mezi populací to bylo velmi nepopulární. 

Jak víme, následný průběh iráckého tažení byl mnohem komplikovanější než jeho úvodní fáze. Byly dlouhé roky trvající boje koaličních vojsk s nejrůznějšími lokálními skupinami nevyhnutelné, nebo šlo o důsledek z dnešního pohledu zřetelných strategických chyb ze strany Washingtonu a jeho spojenců?

To je velmi těžká otázka. Samozřejmě nevyhnutelné není vůbec nic, ale myslím si, že ze strany Spojených států byla velmi silně podceněna komplexita Iráku jako země a toho, co bude třeba udělat, aby ta země začala fungovat jako demokracie, jako dobře spravovaný stát. Jednou z věcí, kterou je dobré zmínit, je to, že administrativa Spojených států vycházela v té době z informací od irácké opozice, která mluvila o tom, že existují elity schopné stát převzít a že populace bude změnu režimu podporovat. A ukázalo se, že to je trochu komplikovanější. Zadruhé, a to jsem již zmínil v jedné z předchozích odpovědí, Irák byl v té době hodně zmrzačený dlouhotrvajícími sankcemi, které se hodně podepsaly na tom, jakým způsobem byl schopen fungovat v období před invazí, a které velmi ovlivnily, co stát byl a nebyl schopen dělat . Zatřetí, představa, že dojde k násilné změně režimu, který následně bude fungovat, se ukázala jako obecně chybná. 

Hodně se ale mluví také o celé řadě strategických a taktických chyb, které americká administrativa udělala po pádu Bagdádu a potom, co převzala kontrolu země. Jako klíčová chyba se zmiňuje snaha o debaasifikaci státu, kdy zaměstnanci státu, kteří měli něco do činění s vládnoucí stranou Baas, ať už v administrativě či armádě, byli propuštěni a bylo jim zakázáno působit v nových státních funkcích, podobně jako při denacifikaci Německa po druhé světové válce. To způsobilo, že irácká armáda se rozpustila mezi populací. Celá řada vycvičených vojáků se ocitla bez práce, což vedlo k začátku povstání a zároveň k tomu, že najednou nebyl nikdo, kdo by měl zkušenost s řízením státu a fungováním státní byrokracie. Američané se to částečně snažili nahradit svými lidmi, kteří samozřejmě neměli vůbec žádné zkušenosti s velmi odlišným kulturním a sociálním prostředím. Jednou věcí je tedy nedostatek expertizy, smazání všeho, co v Iráku do té doby fungovalo. 

Dále se počítalo s tím, že budování státu bude trvat velmi krátkou dobu, během několika měsíců mělo vše začít znovu fungovat. Ukázalo se, že to není možné stihnout a připravit. Tolik k chybám, které nastaly při konkrétním provádění okupace a rekonstrukce. Nicméně chybná byla samotná představa, jak jednoduché to celkově bude.

Události po svržení Saddámovy diktatury jsou všeobecně známé. Irák se nestal prosperující demokracií. Zemí téměř dvě desetiletí zmítají násilnosti, sektářské a etnické spory, které v určitý čas dokonce přerostly v krvavou občanskou válku. V tomto prostředí se také zrodila extremistická organizace Islámský stát, která na několik let nastolila v rozsáhlých částech Iráku i sousední Sýrie svůj nechvalně známý samozvaný chalífát. Přesto, vidíte i nějaká výraznější pozitiva spojená s tažením proti Saddámovu Iráku? 

Já osobně je příliš nevidím. Pokud někdo v současnosti obhajuje iráckou válku, mluví se o tom, že Saddám byl diktátor, který nebyl oblíbený u vlastní populace a který proslul dosti brutálními represemi vůči Iráčanům a že jeho konec vlastně nebyl špatný výsledek. Ve své době především Američané mluvili i o tom, že válka přinesla určitou páku na celou řadu dalších diktátorů v regionu. Došlo například k tomu, že Muammar Kaddáfí ve své době začal více spolupracovat se Západem a z jeho strany došlo k určitým vstřícným krokům. Do určité míry to vedlo i k tomu, že Sýrie ukončila okupaci Libanonu. Dlouhodobě ale těch pozitiv příliš není. Ukázalo se, že tento moment amerického triumfu byl krátkodobý a krátkozraký, navíc přinesl Iráku mnoho utrpení, například Vámi zmíněnou občanskou válku a další dopady, ať už jde o vznik a transformaci irácké al-Káidy, následně Islámský stát a tak dále. Zároveň přinesl dlouhodobou destabilizaci. 

Irácká občanská válka nezůstala uzavřená v rámci samotného Iráku. Svého času se z Iráku stalo kolbiště, kde si vyřizovaly spory Irán, Saúdská Arábie a kde se začal rozvíjet radikální násilný islamismus. A sektářská nenávist šíitů vůči sunnitům, kterou ve své době spustila al-Káida v Iráku, se následně přesunula do zbytku Blízkého východu. Takže dlouhodobé ozvěny invaze jsou velmi negativní, i když odhlédneme od kompletního zničení Iráku a neschopnosti Američanů - a koneckonců celé koalice - nést odpovědnost za vývoj po invazi. Nedávno jsem četl poměrně zajímavý názor, že pokud by nedošlo k invazi do Iráku, vyhrocení střetu mezi Íránem a Saúdskou Arábií a nastolení velmi vyhrocené sektářské rétoriky, je otázka, jak by probíhal vývoj po arabském jaru v zemích jako Jemen nebo Sýrie, kde došlo k transformaci povstání do občanské války, ve které si vyřizovaly účty mimo jiné Írán a Saúdská Arábie a další státy Perského zálivu. Jejich spor v současné podobě do značné míry vychází z odstranění Saddáma Husajna, vytvoření určitého mocenského vakua v Iráku a strachu ze šíření buď saúdského nebo íránského vlivu.

Ano, v souvislosti s výše uvedenými negativními důsledky invaze do Iráku se často hovoří o destabilizaci celého regionu. Souhlasíte tedy s takovým hodnocením? Je Blízký východ dnes méně stabilní, než byl před březnem 2003, nebo jde o zavádějící interpretaci a oblast čelí pouze jiným, ale nikoliv závažnějším výzvám než tehdy?

Myslím, že oblast je rozhodně méně stabilní než v devadesátých letech, nicméně to se dá říct o světě jako takovém. Právě invaze do Iráku odstartovala určitý typ geopolitického soupeření mezi Saúdskou Arábií a Íránem, které bylo následně interpretováno jako spor mezi sunnity a šíity, ačkoliv je to spíše geopolitický spor. V tomto ohledu rozhodně invaze region destabilizovala, protože vytvořila tento diskurz, který se následně promítl do celé řady dalších zemí regionu. Samozřejmě za to, že je Blízký východ nestabilní, nemůže jen invaze. Může za to i neschopnost místních států pracovat ve prospěch své populace. To jsme koneckonců viděli na příkladu arabského jara, které ukázalo neudržitelnost systému autoritářských vlád na Blízkém východě, byť spousta z nich funguje za podpory ať už Evropy nebo Spojených států a koneckonců i Ruska a dalších zemí. Takže zdroje současné nestability jsou i jiné, jsou i místní a není možné ze všeho vinit jen velmoci a velkou geopolitiku. Z nestability není možné vyviňovat místní vlády, které nejsou schopné reagovat na požadavky populace.

Podíváme-li se na závěrem ještě na dlouhodobější dopady irácké války, jakým způsobem ovlivnila mezinárodní vztahy v uplynulých dvaceti letech?  

Irácká válka hrála naprosto zásadní roli. Na invazi do Iráku Spojené státy do jisté míry promrhaly kredit, který získaly po konci studené války, jakožto její vítěz. Zároveň promrhaly dobrou vůli, která vůči nim existovala ze strany mezinárodního společenství po útocích z 11. září 2001, kdy ostatní státy byly schopné podpořit Spojené státy například při invazi do Afghánistánu, kde existovala přímější vazba na al-Káidu. Invaze do Iráku delegitimizovala celou agendu šíření demokracie, do jisté míry delegitimizovala agendu šíření lidských práv, protože to byly argumenty, kterými ji Spojené státy ospravedlňovaly, tedy že z Iráku by se měla stát demokracie, byť to bude provedeno násilně.. Pro spoustu lidí byla invaze do Iráku mocenským, geopolitickým aktem, který byl za řeči o demokracii pouze schován. 

To, že invaze byla provedena bez souhlasu OSN, také otevřelo dveře pro invaze ze strany jiných aktérů. Koneckonců, když se mluví o invazích Ruska, ať už je to do Gruzie či na Ukrajinu, vždy se nějaký hlas v diskuzi vrátí k tomu, že Američané udělali to samé v Iráku. Tím invaze otevřela cestu k mocenské politice dalších aktérů, protože vždy zde existuje argument: „Proč to mohou dělat ostatní mocnosti a my ne?“. Z ruské strany jej slyšíme velmi často. Invaze poškodila i Radu bezpečnosti OSN jako orgán, který má nějakou váhu. A rozhodně poškodila pověst Ameriky, jako někoho, kdo překračuje mezinárodní právo a následně není ani schopný provést transformaci k demokracii. Argument totiž také zněl, že pokud Irák bude demokracií, dojde k plné demokratizaci okolních států, což se nestalo. Stal se přesný opak. V tomto jsou dopady irácké války na mezinárodní vztahy dost zásadní.

Související

Martin Exner Rozhovor

V Česku se dvacet let o euru lže. Odpůrci v čele s Klausem s ním veřejnost straší, říká poslanec Exner

Přijetí či nepřijeti eura je v Česku velmi ožehavé téma, které rozděluje společnost. Na začátku roku rozvířil všeobecnou debatu o přijetí sám prezident ČR Petr Pavel, díky tomu, se toto téma opět stalo diskutovatelným. Část ekonomů se stále euru brání, politická populace není jednotná, opozice je zásadně proti a ve vládní koalici nepanuje jednotný názor. Kdo však má jasno, jsou české firmy, těm by jednotná evropská měna prospěla. Tam, kde se platí eurem, tam je s touto měnou spokojenost, na Slovensku panuje obrovská podpora společné měně, avšak Česká republika je jako tradičně opatrná, společnost je proti a politici nemají odvahu a chuť jím proti jejich názoru. O euru jsme si povídali s poslancem za STAN Martinem Exnerem, místopředsedou výboru pro bezpečnost. 
Jakub Záhora (použito se svolením Jakuba Záhory) Rozhovor

Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora

Před třiceti lety, 18. května 1994, byla v Pásmu Gazy formálně nastolena palestinská samospráva a Izrael zde omezil svou vojenskou přítomnost. Byť to může tuzemské veřejnosti připadat paradoxní, kvalita života Palestinců se tím zhoršila, konstatuje Jakub Záhora z Pražského centra pro výzkum míru na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních studií Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz připomíná, že Izrael se z Pásma Gazy definitivně stáhl s více než desetiletým odstupem, přičemž interpretace motivů tehdejší vlády premiéra Ariela Šarona se velmi různí. Odborník na současný Izrael také nastínil základní argumenty sporu o to, zda Izrael skutečně přestal Pásmo Gazy okupovat, stejně jako důvody, proč v izraelské společnosti nyní sílí hlasy označující předání Gazy Palestincům za základní strategickou chybu.

Více souvisejících

rozhovor Jan Daniel (expert na Blízký východ) Irák Americká armáda (U.S. ARMY) USA (Spojené státy americké) historie Saddám Husajn OSN

Aktuálně se děje

před 33 minutami

před 1 hodinou

Oslo

Pohár trpělivosti přetekl. Norsko uzavře hranice Rusům

Norská vláda od 29. května zavede dodatečná omezení vstupu pro občany Ruska, kteří cestují do Norska za turistikou nebo "jinými nepodstatnými účely". Informace byla zveřejněna ve středu na webových stránkách kabinetu, jak uvádí agentura Reuters.

před 1 hodinou

před 2 hodinami

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu

Den D se blíží. O osudu Pásma Gazy se rozhodne už v pátek

Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) oznámil, že v pátek 24. května v 15:00 SELČ vydá rozhodnutí o žádosti Jihoafrické republiky (JAR) nařídit Izraeli zastavení vojenské operace v Pásmu Gazy, včetně města Rafah na jihu této palestinské enklávy. Informaci přinesla agentura AFP.

před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 3 hodinami

Počasí

Počasí: V Česku udeří silné bouřky, varovali meteorologové

Česko v pátek opět zasáhnou silné bouřky, varoval Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) ve čtvrtek na sociální síti. Doprovázet je budou zejména přívalové srážky, napršet může kolem 50 milimetrů. Meteorologové také rovnou varovali, že bouřky udeří také o víkendu.

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 5 hodinami

Ilustrační foto

Ptačí chřipka se dál šíří na lidi. Austrálie hlásí první případ, USA druhý

Ve Spojených státech byl od konce března potvrzen druhý případ ptačí chřipky u člověka po kontaktu s infikovanými dojnicemi. Oznámilo to ve středu americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), píše agentura Reuters. V Austrálii potvrdili první případ přenosu subtypu viru ptačí chřipky A(H5N1) na člověka. Došlo k němu v nejmenším a nejhustěji obydleném státě Viktorie, informovala ve středu televize ABC News

před 5 hodinami

před 6 hodinami

V Praze 4 se srazil autobus s nákladním vozidlem. (23.5.2024) Prohlédněte si galerii

Nehoda autobusu MHD v Praze. Dvanáct zraněných, vyhlášen traumaplán

K vážné nehodě autobusu městské hromadné dopravy došlo ve čtvrtek ráno v Praze. Několik lidí utrpělo zranění při srážce autobusu s nákladním autem. Na místě zasahují všechny složky integrovaného záchranného systému, vyhlášen byl traumaplán prvního stupně. 

před 6 hodinami

před 6 hodinami

Adriana Mašková a Filip Blažek Prohlédněte si galerii

StarDance 2024: Česká televize oficiálně představila soutěžní páry

Třináctá řada populární televizní show StarDance odstartuje v říjnu. Česká televize ve čtvrtek představila taneční páry, které budou usilovat o titul krále či královny tanečního parketu. ČT už dříve odhalila, že v nové řadě se představí například herec Filip Blažek či zpěvačka Lucie Vondráčková. 

před 6 hodinami

před 8 hodinami

včera

Rusko, Kreml

Rusko z vládního webu vymazalo změnu hranic v Baltském moři

Návrh ruského ministerstva obrany na revizi námořních hranic Ruska na východě Baltského moře byl ve středu odstraněn z vládního portálu, kde byl zveřejněn. Tento návrh vyvolal zmatek a obavy mezi členskými zeměmi NATO, jako jsou Finsko, Švédsko, Litva a Estonsko, uvedla agentura Reuters.

včera

včera

včera

Britské parlamentní volby mohou být už za pár týdnů, tvrdí média

Britové si budou volit nové složení parlamentu už v červenci, píší dnes tamní média. Uvedl to například deník Guardian. Podle informací televize ITV se má hlasovat 4. července. Očekávalo se přitom, že volby proběhnou nejdříve na podzim. Premiér Rishi Sunak ve středu řekl, že volby budou v druhé polovině roku.  

Zdroj: Lucie Podzimková

Další zprávy