ANALÝZA | Historie se opakuje. Trumpovi zřejmě černý scénář z 30. let nic neříká

Šéf Bílého domu Trump ve středu prohlásil, že Světová hospodářská krize ve 30. letech by nikdy nenastala, pokud by tehdejší Spojené státy důsledně uplatňovaly celní politiku. „V roce 1929 to všechno náhle skončilo Velkou hospodářskou krizí a nikdy by se to nestalo, kdyby zůstali u celní politiky. Byl by to mnohem jiný příběh,“ uvedl podle serveru The Hill.

Ekonomická historie ale tuto verzi nepodporuje. Jak připomíná Investopedia, právě zavedení Smoot–Hawleyho celního zákona v roce 1930, který zvýšil dovozní cla v průměru o 20 %, přispělo k mezinárodnímu propadu obchodu. Zahraniční partneři zareagovali odvetnými tarify, což vedlo ke zhoršení obchodních vztahů a oslabení globální ekonomiky.

Krize jako taková ale kvůli clům neodstartovala. „Deprese nezačala kvůli clům. Naopak – propukla v době, kdy byla cla nízká,“ uvedl pro NPR ekonom Gary Richardson. Cla tak nebyla příčinou, nýbrž součástí nešťastné reakce, která krizi prohloubila.

Co tedy skutečně vedlo ke krizi?

Skutečné příčiny byly mnohem složitější. Ekonomika Spojených států ve druhé polovině 20. let prožívala euforii poháněnou levnými úvěry. Investoři hromadně spekulovali na burze, často na dluh, což vyhnalo ceny akcií vysoko nad jejich reálnou hodnotu. Tento model byl neudržitelný.

Současně rostla průmyslová i zemědělská výroba rychleji než poptávka. Nadvýroba zatížila trh přebytky, které se nedařilo udat. Když v říjnu 1929 praskla akciová bublina, začal dominový efekt – úpadek firem, bankovní krachy a ztráta důvěry. Finanční sektor tehdy fungoval téměř bez regulace, banky si nevytvářely rezervy a jejich kolaps způsobil kontrakci peněžní zásoby a hlubokou deflaci.

Dalším faktorem byla mezinárodní měnová politika. Většina států vázala své měny na zlatý standard, což omezovalo jejich schopnost pružně reagovat na krizi. Když Spojené státy začaly stahovat kapitál z Evropy, vyvolalo to nedostatek likvidity i tam. Finanční otřesy se tak rychle šířily napříč kontinenty.

Namísto koordinace pak státy zareagovaly jednostranně: clo za clo, bariéra za bariéru. Tato vlna protekcionismu izolovala národní ekonomiky a přispěla k hlubší, vleklé depresi. Historie tak ukazuje pravý opak prezidentova tvrzení – právě odklon od otevřeného obchodu tehdy pomohl krizi přetavit v globální katastrofu.

Cla způsobila mezinárodní katastrofu

Ekonomický historik Phillip W. Magness se pro list Wall Street Journal tvrdě opřel do tvrzení podobných tomu, že by vysoká cla pomohla USA k prosperitě. „Ekonomičtí historici již dlouho dokládají, že nejsilnější průmyslový růst v USA v 19. století probíhal v neobchodovaných a nechráněných odvětvích, jako je doprava, veřejné služby a komunikace,“ uvedl.

Cla se v době krize 30. let naopak stala „magnetem na korupci“. „Co se týče Smoot-Hawleyho, toto protekcionistické opatření zavedlo průměrnou sazbu 59 %, čímž výrazně převyšovalo většinu cel 19. století a bylo o 20 procentních bodů vyšší než jeho protekcionistický předchůdce, Fordney-McCumberův tarif z roku 1922,“ popsal.

„Ačkoli tato daň nezpůsobila krach v roce 1929, prošla Kongresem jako ‚stimulační‘ opatření založené na stejných protekcionistických teoriích. V praxi to vedlo ke zhroucení světového obchodu a pomohlo přeměnit začínající recesi v desetiletou globální depresi. Neopakujme tyto dobře zdokumentované chyby,“ doplnil. 

Podle Magnesse je pro Trumpa problém, že u moci nesmí být déle než čtyři roky. „Celní politika prezidenta Trumpa je chaotická a příští prezident ji může zrušit. Proč by se jakýkoli podnik měl zavazovat k plánování a výstavbě nových výrobních zařízení a investovat miliardy, když by mohly být Trumpovy odvody za čtyři roky zrušeny?“

Problémem jsou agresivní jednostranné zásahy

Jednostranné a agresivní zásahy do struktury mezinárodního obchodu se v dějinách opakovaně ukázaly jako nebezpečný experiment – mnohdy s nečekaným výsledkem. Historie varuje, že takové kroky mají tendenci přerůst původní rámec, že se z technokratického nástroje stává lavina, která pohltí nejen trhy, ale i politické vztahy, diplomatické vazby a strategickou rovnováhu.  

Nejde tedy pouze o daňová procenta a přesuny zboží. Jde o samotné základy důvěry mezi státy – o to, zda bude svět fungovat na principu spolupráce, nebo skrze silové diktáty jednotlivců.

V roce 2025 prezident USA znovu vrátil na scénu pojem, který rezonuje s jeho voličskou základnou, ale znepokojuje ekonomické i diplomatické kruhy: „ekonomická suverenita.“ Tento výraz, nabitý emocemi a odkazem na jakési „zlaté časy Ameriky“, dnes slouží jako opora nové obchodní doktríny. 

Trump opět zvolil jazyk konfrontace: tvrdí, že Spojené státy byly po desetiletí zneužívány, že jejich velkorysost byla brána jako slabost, a že globalizace odčerpávala americkému národu nejen pracovní místa, ale i duši. „Naši obchodní partneři nás po desetiletí využívali. To se musí změnit,“ pronesl prezident. 

Šlo o projev, který měl být nejen oznámením nové politiky, ale také ideologickým manifestem – výzvou k obratu. Ve jménu návratu k „férovému obchodu“ (jak Trump opakovaně zdůrazňuje) se Bílý dům rozhodl pro nejrozsáhlejší celní opatření v moderní americké historii. 

V Trumpově podání nejde jen o ekonomiku. Jde o morální reparaci – o návrat spravedlnosti, o opravu údajné historické křivdy. Obchodní dohody jsou v této rétorice vykreslovány jako zrada, multilaterální instituce jako klec. Světová obchodní organizace (WTO), kdysi hlavní garant pravidel, je prezentována jako struktura, která „hájí zájmy všech kromě Spojených států.“ Tento způsob myšlení odpovídá širšímu trendu oslabování mezinárodních pravidel ve prospěch silového vyjednávání, bilaterálních tlaků a „deal makingu“ ve stylu Trumpova realitního impéria.

Tento přístup však nezůstal bez odezvy. Série ekonomických analýz i komentářů od prestižních médií, jako jsou Bloomberg nebo The New York Times, už několik týdnů varuje, že takzvaná „celní ofenziva“ může spustit lavinu: narušit globální dodavatelské řetězce, zdražit zboží pro spotřebitele, zpomalit investice a v krajním scénáři odstartovat novou obchodní válku – tentokrát v měřítku, které svět dosud nezažil.

Kritici poukazují na to, že v době tak těsného propojení ekonomik, jaké máme dnes, může být jeden radikální tah – byť motivovaný národními zájmy – ekvivalentem škrtnutí zápalkou v suchém lese. Obavy nejsou abstraktní. Evropa už oznámila, že připravuje protiopatření. Asijské trhy zaznamenaly výkyvy. A podle analýzy Financial Times si investoři začínají klást otázku: „Co bude dál, pokud se tento trend rozšíří?“

Nejostřeji situaci vystihl nedávný komentář v týdeníku The Economist, kde se píše: „Svět stojí na křižovatce.“ Z jedné strany vede cesta k redefinici obchodu skrze dialog, nová pravidla a kompromisy. Z druhé, strmější a mnohem riskantnější strany, se otevírá možnost návratu do 30. let, tedy do období ekonomického nacionalismu, bariér a dominového efektu nedůvěry. Ta druhá cesta má sice přitažlivou rétoriku síly, ale příliš připomíná dějinné momenty, které vedly k těm nejtemnějším kapitolám 20. století.