ROZHOVOR | EU svou reakci musí dobře zvážit. Odveta v obchodní politice není nikdy bez rizika, říká ekonomka

V médiích se objevily informace, že Trumpova administrativa stanovila cla podle zjednodušeného výpočtu obchodního deficitu. Jak velké riziko podle vás představuje, když se politická rozhodnutí opírají o podobně zjednodušená a ekonomicky zavádějící data?

Je to velmi rizikové – a v případě Trumpovy obchodní politiky jsme byli svědky toho, jak může ekonomický populismus, založený na zavádějící interpretaci dat, ovlivnit globální trhy.

Administrativa prezidenta Trumpa opakovaně tvrdila, že Spojené státy „prohrávají“ v mezinárodním obchodě, protože mají vysoký obchodní deficit, tedy rozdíl mezi hodnotou dovozu a vývozu. Tento výklad je však zjednodušený a ekonomicky problematický. Deficit totiž není automaticky známkou slabosti. Může například odrážet silnou domácí poptávku nebo vysokou investiční aktivitu.

Zvláště zavádějící byl důraz na bilaterální obchodní deficit – tedy například s Čínou – který byl používán jako argument pro zavedení cel. Tento přístup ale zcela ignoruje realitu globálních dodavatelských řetězců. V praxi to vypadá tak, že výrobky, které se „dovážejí“ z jedné země, například z Číny, často obsahují komponenty z celého světa – včetně samotných USA. Například iPhone se montuje v Číně, ale obsahuje součástky ze Spojených států, Japonska nebo Jižní Koreje. Přesto je celý jeho dovoz započítán jako čínský export, čímž se uměle navyšuje bilaterální deficit.

Stanovit obchodní politiku na základě takového zkresleného ukazatele připomíná návrat k myšlení z dob merkantilismu – tedy ekonomického směru ze 17. a 18. století, který prosazoval co největší vývoz a co nejmenší dovoz, protože věřil, že bohatství země je dáno její obchodní bilancí. Dnes však víme, že otevřený obchod založený na komparativních výhodách, tedy na tom, v čem je která země relativně lepší než jiné, vede k vyšší celkové prosperitě.

Když se politická rozhodnutí opírají o takto účelově vybrané nebo špatně interpretované ukazatele, nevede to k řešení skutečných problémů, ale spíše k jejich přeskupení – a často i k vytvoření nových. Výsledkem mohou být vyšší ceny pro spotřebitele, narušení dodavatelských řetězců a oslabení důvěry v mezinárodní spolupráci. A to je škoda – zejména když jsou k dispozici přesnější data i hlubší ekonomické porozumění.

Jak hodnotíte možné ekonomické důsledky zavedení 25% cel na evropské vozy pro spotřebitele v USA a Evropě? 

Zavedení cla na evropské vozy by mělo mít přímý dopad především na americké spotřebitele, kteří by museli za dovážená auta platit výrazně vyšší ceny. Evropské značky se na americkém trhu těší značné oblibě a cla by jejich vozy výrazně zdražila – nebo by se některé modely přestaly nabízet úplně. V Evropě by pak bylo možné očekávat odvetná opatření, která by mohla prodražit americké zboží pro evropské spotřebitele a poškodit vzájemný obchod.

Dá se očekávat, že evropské automobilky budou hromadně přesouvat výrobu do USA, aby se clům vyhnuly?

V tuto chvíli bych neuvažovala o hromadném přesunu. Takové rozhodnutí je totiž velmi nákladné, zdlouhavé a strategicky náročné. Vybudování výrobních kapacit a logistických sítí v nové zemi není otázkou měsíců, ale spíše let. Navíc by muselo jít o koordinovanou reakci více výrobců, protože automobilový trh má znaky oligopolu – relativně malý počet velkých hráčů, kteří na sebe navzájem strategicky reagují.

Zatím tedy převládá spíše vyčkávací strategie. Výrobci budou pozorně sledovat, jak zareaguje Evropská unie a zda se nenajde cesta k dohodě. Jakékoli dlouhodobé investice, jako je přesun výroby, se totiž budou odvíjet spíše od politické a obchodní stability než od jednoho aktuálního opatření. V této fázi je tedy úvahy o rozsáhlém přesunu výroby třeba brát s rezervou.

Jakou formu odvetných opatření by EU měla podle vás zvolit, aby byla účinná, ale zároveň neeskalovala situaci dál? 

Tohle je bezpochyby velmi citlivá a složitá otázka. Odveta v obchodní politice není nikdy bez rizika – a v případě vztahů mezi USA a EU to platí dvojnásob. Samotný americký ministr financí Scott Bessent naznačil, že jakákoli evropská odveta by mohla vyvolat další americký úder, což zvyšuje pravděpodobnost eskalace celé situace. Přitom jak USA, tak EU patří mezi klíčové hráče globálního obchodu – a vzájemné obchodní války neprospívají ani jedné straně, ani světové ekonomice jako celku.

Co může udělat Evropská unie, aby se do budoucna vyhnula takovým jednostranným krokům ze strany USA?

Evropská unie je již podle dostupných informací připravena na první sadu protiopatření ve výši více než 20 miliard eur. V tomto kontextu se tedy dá očekávat, že odvetná opatření nastanou. Klíčová však bude jejich forma – měla by být cílená, promyšlená a především reverzibilní, tedy taková, která umožní budoucí ústup bez ztráty tváře. Ideálně by se měla zaměřit na sektory, které jsou pro americké politiky citlivé, například zemědělství, ale zároveň nepoškodí evropské spotřebitele.

Z dlouhodobého hlediska je však mnohem důležitější otázka, jak těmto jednostranným krokům předcházet. EU by měla investovat do posilování mezinárodního obchodu založeného na pravidlech, a to zejména skrze Světovou obchodní organizaci (WTO) a další mnohostranné dohody. Zároveň je klíčové, aby Evropa působila jednotně a sebevědomě – tedy aby si nedovolila být rozdělena bilaterálními tlaky. Právě pevná společná pozice EU může být nejlepším nástrojem proti jednostranným rozhodnutím ze zámoří.

Nakonec ale zůstává základní princip: eskalaci obchodního konfliktu se nikdy nedá čelit pouze silou. To, co může fungovat v krátkodobém horizontu pro domácí voliče, může mít v delším období destruktivní účinky. Proto by odpovědí EU neměla být jen odveta, ale především diplomatické úsilí o obnovení dialogu a důvěry.

Můžeme dnešní obchodní politiku USA vnímat jako návrat k izolacionismu? Co tento vývoj znamená pro globální trh? 

Do určité míry ano – některé kroky USA v oblasti obchodní politiky skutečně připomínají návrat k izolacionismu a protekcionismu, jaký jsme znali z minulých staletí. Důraz na jednostranná cla, bilaterální vyjednávání namísto mnohostranných dohod a rétorika o „výhodnosti“ obchodní bilance připomínají éru, která předcházela moderním teoriím volného obchodu a komparativních výhod.

Pro globální trh to znamená především růst nejistoty. A nejistota je v ekonomickém prostředí vždy problém – odrazuje investice, komplikuje plánování a zvyšuje náklady. Navíc tato nejistota není omezena jen na trhy a vlády – skrze média ji vnímají i běžní občané, což může oslabovat důvěru v budoucí ekonomický vývoj.

Jak by měly reagovat menší otevřené ekonomiky, jako je Česká republika?

Malé a otevřené ekonomiky, jako je Česká republika, jsou vůči podobným výkyvům obzvlášť zranitelné. Na globálním trhu totiž samostatně nemají dostatečnou vyjednávací sílu. Pro Česko je tak zásadní výhodou členství v Evropské unii, které mu poskytuje nejen větší váhu, ale i přístup k jednotnému trhu a společné obchodní politice.

Zároveň je ale třeba, aby menší ekonomiky nebyly pouze pasivními pozorovateli. Měly by aktivně podporovat systém založený na pravidlech, diverzifikovat své obchodní vztahy a investovat do odolnosti – ať už jde o dodavatelské řetězce, nebo technologickou soběstačnost v klíčových oblastech.

Ve světě, kde se zvyšuje riziko jednostranných kroků, je největší silou právě spolupráce a předvídatelnost. A v tom může hrát i malá země, pokud je součástí silného celku, důležitou roli.

Důležité je si také uvědomit, že rozdíly v cenách zboží mezi USA a Evropou – například u automobilů – nejsou způsobeny primárně clem, jak by se mohlo zdát. Clo tvoří jen malou část konečné ceny, zatímco zásadní roli hrají jiné faktory, které jsou méně viditelné, ale ekonomicky velmi významné. 

Patří sem především rozdílné daňové zatížení, zejména vysoká daň z přidané hodnoty (DPH) v Evropě, která se běžně pohybuje mezi 19–25 %, zatímco v USA je daň z prodeje mnohem nižší a často se přičítá až při samotném nákupu. Dále je třeba zohlednit registrační poplatky, ekologické daně a náklady na přizpůsobení amerického zboží evropským technickým a emisním normám. 

K tomu se přidává i odlišná cenová strategie výrobců, kteří v USA často nasazují agresivnější ceny kvůli ostřejší konkurenci a jinému spotřebitelskému chování. Pokud tedy spotřebitel vnímá vyšší cenu amerického zboží na evropském trhu, měl by si uvědomit, že za tím většinou nestojí obchodní bariéry, ale komplexní soubor domácích pravidel, daňových politik a tržních strategií.