Rusko čelí novým sankcím, Putina ale nezlomí. Je zvyklý na horší časy

Od zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu v roce 2022 ruské hospodářství skutečně utrpělo. Dosavadní sankce způsobily výrazné oslabení rublu, vysokou inflaci, extrémně vysoké úrokové sazby a celkovou stagnaci ekonomiky. Otázkou však zůstává, jaký účinek budou mít nové restrikce. Prezident Vladimir Putin má totiž dlouholeté zkušenosti s překonáváním ekonomických těžkostí, připomíná The Conversation.

Když se Putin před více než 25 lety stal hlavou státu, nacházela se ruská ekonomika v rozvratu. Pokusy jeho předchůdců Michaila Gorbačova a Borise Jelcina zavést otevřenější a kapitalističtější systém ztroskotaly. Místo očekávané prosperity přinesla divoká vlna privatizací zisk jen úzké skupině oligarchů, kteří díky slabému státu ovládli klíčová aktiva v oblasti ropy, plynu a nerostů. Tato elita odmítala právní reformy, vyváděla majetek do zahraničí a neinvestovala do domácí ekonomiky. Do roku 1995 žila téměř polovina obyvatel pod hranicí chudoby.

Krize z roku 1998 situaci ještě zhoršila. Globální recese a pokles cen komodit vedly ke ztrátě důvěry ve schopnost Ruska splácet dluhy. Centrální banka tehdy zvýšila úrokové sazby na 150 %, aby zastavila pád rublu, což se nepodařilo. Rubl musel být uvolněn a ztratil dvě třetiny své hodnoty.

Po nástupu k moci v roce 2000 měl Putin štěstí: ceny ropy a plynu prudce rostly, což zajistilo silný hospodářský růst, zvýšení příjmů a předčasné splacení státního dluhu. To posílilo nejen ekonomiku, ale i jeho popularitu a sebevědomí ruského státu. Do roku 2006 tvořil plynárenský gigant Gazprom až 20 % příjmů státního rozpočtu.

Putin se následně zaměřil na Evropu. S podporou Německa byla v roce 2011 dokončena plynovodní trasa Nord Stream, která umožnila přímý vývoz plynu do západní Evropy mimo Ukrajinu. To zvýšilo závislost EU na ruské energii.

Ekonomický model založený na ropě a plynu ale nebyl udržitelný. Už v roce 2013 se růst zpomalil a Putinova popularita dosáhla minima. Anexe Krymu v roce 2014 a nákladná zimní olympiáda v Soči přinesly jen dočasné zvýšení podpory.

Od roku 2018 se ruská ekonomika opět nacházela ve stagnaci – rubl byl slabý, životní úroveň klesala a Putin čelil odporu kvůli nepopulárním reformám, například zvýšení důchodového věku. Jeho hospodářský model řízený státem byl stále více považován za neudržitelný, zejména kvůli závislosti na surovinách a geopolitickému napětí.

Plnohodnotná invaze na Ukrajinu v roce 2022 tak pro Putina představovala i strategii, jak obnovit popularitu. Jeho podpora v ruské veřejnosti vyskočila na 83 %, tedy na úroveň po anexi Krymu, a od té doby se drží nad 80 %.

Přesto je ruská ekonomika opět pod tlakem. Model „válečného hospodářství“ není dlouhodobě udržitelný – výroba zbraní a investice do obrany se rychle spotřebovávají a postrádají obnovu. Sankce zasáhly klíčové banky i energetické giganty jako Gazprom nebo Rosněfť. Závislost na vývozu surovin se tak Rusku vymstívá.

Zároveň Spojené státy dramaticky posílily svou roli na evropském energetickém trhu – po ztrojnásobení vývozu mezi lety 2021 a 2023 nyní zajišťují téměř polovinu evropského dovozu zkapalněného plynu.

Velké ruské projekty, jako je plynovod Nord Stream 2 nebo Sila Sibiře 2, zůstávají pozastaveny. Pokles cen ropy v dubnu 2025 — největší od listopadu 2021 — představuje další riziko pro rozpočet Kremlu.

Případné příměří by Rusku mohlo nabídnout prostor k ekonomické obnově. Sankce mají často omezenou životnost a globální poptávka po ropě a plynu zůstává silná, takže se může obnovit i obchod.

Pokud se ale ruská ekonomika neprovede hluboké strukturální reformy, nezbaví se závislosti na surovinách a nezačne konstruktivněji vystupovat na světových trzích, může se historie opakovat. Budoucí stagnace může znovu vyvolat agresi – se všemi jejími globálními dopady.