ROZHOVOR | 20 let od kauzy Abú Ghrajb. Mučení vězňů pomáhalo rekrutovat dobrovolníky do teroristických skupin, říká odborník

Kauzu mučení vězňů ve věznici Abú Ghrajb je patrně dobré vnímat v širším kontextu války v Iráku a jeho následné okupace vojsky mezinárodní koalice v čele se Spojenými státy. Reportáž televize CBS News byla zveřejněna přibližně rok po dobytí Badgádu a pádu iráckého baasistického režimu. Nakolik byl vývoj v zemi po těchto událostech pro situaci ve zmíněné věznici podstatný? 

Na vývoj vojenských a bezpečnostních operací příliš ne, ovšem na reputaci amerických vojáků a změnu z proamerického sentimentu na protiamerický v celém regionu rozhodně ano. Záběry byly hojně využívány v protiamerické propagandě, a to nejen ze strany islamistických skupin po celém Blízkém a Středním východě. Fakticky pomáhaly mobilizovat a rekrutovat dobrovolníky vstupující do různých militantních a teroristických uskupení. Samozřejmě záběry z věznice nebyly pro jejich vstup jediným důvodem, ale mobilizační potenciál měly značný. 

K jakému účelu věznice Abú Ghrajb sloužila po svržení režimu diktátora Saddáma Husajna? Máme k dispozici informace, jaký typ vězňů zde převažoval v době, které se týkala kauza s jejich mučením? 

Byla to doba, kdy se Američané snažili v Iráku zorientovat a primárně najít a potrestat prominenty režimu Saddáma Husajna viněné z genocidy, válečných zločinů, použití zbraní hromadného ničení a dalších závažných činů. Velká část vězňů tak byla označována – ačkoliv nikoli soudně průkazně – za baasisty a zločince spjaté se svrženým režimem. Abú Ghrajb sloužila jak k jejich detenci, tak výslechům, které se hodně podobaly těm z Gauntánama. Samozřejmě ne všichni věznění se opravdu provinili tím, z čehož je Američané podezírali, nebo jim to minimálně nebylo prokázáno. To v kombinaci s tvrdými výslechy na hraně mučení a ponižováním, které vyplavaly navenek, spustilo ostrou kritiku amerického přístupu k Iráčanům. 

Oficiální pozice americké administrativy prezidenta George W. Bushe zněla, že praktiky ve věznici Abú Ghrajb představovaly izolovaný exces, nikoliv ukázku standardního postupu okupačních sil. Lze s odstupem dvaceti let a při pohledu na další vývoj v Iráku s takovým výkladem souhlasit? 

Pouze z části. Tvrdé výslechy byly v souladu s americkými předpisy umožňujícími například waterboarding či spánkovou deprivaci a další věci. Ponižování způsobem, jaké bylo vyobrazeno na zveřejněných záznamech, už ale nikoli. A to se jednalo opravdu o pochybení jednotlivců. Ovšem nakolik se jednalo o izolovaný exces nedovedu posoudit. Dovedu si představit, že podobné věci se děly mnohem častěji a ve více amerických zařízeních. Problematický byl také americký přístup k věci, kdy se Američané spíše podobné incidenty snažili tajit, místo aby je aktivně vyhledávali či se jim systémově snažili zabraňovat. Ostatně celá kauza Abú Ghrajb nezpůsobila žádné zásadní systémové změny, došlo odsouzení pouze jedenácti příslušníků amerických ozbrojených sil, kteří většinou dostali spíše symbolickými tresty. 

Reflektovala irácká společnost výši trestů, ke kterým byli odsouzeni někteří pachatelé? V kontextu toho, co jste zmínil, čtenářům připomeňme, že nejpřísnější rozsudek si vyslechla příslušnice amerických ozbrojených sil Lynndie Englandová, která si z tříletého trestu odnětí svobody odseděla přibližně polovinu, načež byla podmínečně propuštěna. 

Reflektovala a interpretovala ji jako nezájem amerického systému o irácké vězně a lidská práva a jako ukázku pokrytectví a dvojího metru Západu jako takového. To opět jako střípek mozaiky zapadlo do sebe spolu s dalšími problémy přímo či nepřímo způsobených americkou vojenskou intervencí do Iráku v obraz arogantního, šovinistického a nepřátelského amerického okupanta, vůči němuž je třeba se přinejmenším vymezit, v lepším případě proti němu přímo vystoupit. Do nemalé míry to také delegitimovalo americkou snahu vypořádat se s iráckou minulostí prostřednictvím soudů s prominenty baasistického režimu a ustavit v zemi funkční systém vlády práva. 

Jak velký dopad měla tedy celá kauza na další vývoj okupace Iráku koaličními jednotkami, v čele s těmi americkými? 

To je problematické určit, protože tehdy se toho v Iráku dělo paralelně hrozně moc a vypreparovat pouze tento incident a označit ho například za příčinu propadu americké popularity a legitimity v zemi či za důvod k radikalizaci společnosti a zhoršení bezpečnostní situace úplně nelze. Ale je to jeden z dílů skládačky, která znamenala ve svém důsledku propad Iráku do chaosu a extenzivního násilí a ohromné pošramocení americké pověsti a legitimity nad zemí vykonávat jakoukoli správu. 

Kauza s mučením vězňů byla v euroatlantickém prostoru hojně diskutována. Nakolik rezonovala v samotném blízkovýchodním regionu a tamních komunitách? 

Ještě násobně více. Dostalo to hned několik rozměrů, respektive incident byl interpretován hned na několika úrovních a každá z nich způsobovala jiné problémy a škody. Interpretace v regionu byla velice rychle taková, že se nejednalo o exces několika jedinců, ale že to je důkaz toho, jakou neúctu mají Američané vůči místnímu obyvatelstvu, vůči Arabům či dokonce vůči muslimům (). V prvním případě šlo o etnicko-rasový podtext, v druhém o náboženský rozměr To způsobilo, že s obětmi, s nimiž by ostatně většina islámského světa vůbec nemusela vzhledem k jejich minulosti sympatizovat, se začali lidé ztotožňovat a soucítit. Byli to přeci Arabové jako oni, případně muslimové, kteří jsou ponižovaní nevěřícím vojákem či křesťanem-křižákem. 

Otázkou zacházení s iráckými vězni ze strany příslušníků koaličních sil se zabývala zpráva amerického generála Antonia Taguby. Zveřejněna byla jen několik málo týdnů po reportáži CBS News. Můžeme vzhledem k takto krátkému časovému úseku vnímat její závěry jako relevantní? A nakolik se následně dařilo uvést do praxe klíčové doporučení dokumentu, tedy aby se vyšetřovatelé a dozorci napříště mnohem více řídili Ženevskými úmluvami? 

Byla to zpráva vytvořena k uklidnění domácí americké i irácké veřejnosti, které byly incidentem rozrušeny. Navíc si byli Američané vědomi toho, že podobné věci nahrávají protivníkově propagandě a poškozují americkou pozici v celém regionu. Na druhou stranu Američané nestáli ani tak o to, aby k takovým incidentům nedocházelo, jako spíše o to, aby nebyly zveřejňovány. Dokument nenavrhoval žádné konkrétní kroky a jeho výstupem byl spíše obecný apel na lepší a důstojnější zacházení s vězni. Nakolik se to podařilo, není možné vzhledem k absenci dat adekvátně posoudit a změřit. Nicméně lze si názor udělat na základě dvou zásadních věcí: zaprvé, další podobné incidenty se sice sporadicky vyskytovaly, ale jejich rozsah i dopad byly výrazně menší. Zadruhé, americké věznice v Iráku byly dlouhodobě označovány za důležité místo pro radikalizaci zde internovaných i zbytku irácké společnosti.