ROZHOVOR | Izraelská operace Cast Lead v Gaze skončila před 15 lety. Přinesla novou fázi konfliktu s Palestinci, míní Záhora

Podle některých zdrojů Izrael připravoval větší vojenskou operaci v Pásmu Gazy od roku 2007, kdy oblast ovládlo hnutí Hamás. V polovině následujícího roku se nicméně podařilo dojednat šestiměsíční příměří, které mělo mimo jiné pozastavit raketové útoky palestinských militantů na izraelské cíle a zároveň vést k navýšení dodávek základního zboží do Gazy. V listopadu však došlo k preventivní izraelské vojenské akci, načež byly palestinské útoky obnoveny. Byla z tohoto úhlu pohledu operace Cast Lead, kterou Izrael zahájil 27. prosince 2008, bezprostřední reakcí na uvedený vývoj, nebo spíš realizací dlouhodoběji plánovaného zásahu v Gaze?

Musím otevřeně přiznat, že nemám jasnou odpověď. V této otázce existují poměrně různé interpretace a dostupné informace stran toho, jestli provést vojenskou operaci proti Hamásu byl dlouhodobý izraelský plán, nebo se jednalo spíše o situační reakci v návaznosti na popsaný vývoj. Nicméně zásadní je podle mého názoru skutečnost, že s tím, jak byla nastavená situace mezi hnutím Hamás a státem Izrael, bylo jasné, že k vojenskému střetu dojde. Takže ano, bylo zde příměří, ale vzhledem k politické situaci muselo k vojenskému střetu dojít, jelikož pro politické řešení jednoduše nebyl prostor. A to je podle mě něco, k čemu se asi dostaneme ještě v dalších otázkách. Právě nemožnost politického řešení je klíčová nejenom pro tuto válku z přelomu let 2008 a 2009, ale vlastně pro celý vztah Hamásu a Izraele.

Zmíněné ovládnutí Pásma Gazy Hamásem bývá označováno za důležitý moment, a to nejen optikou nedávných událostí. Jak moc a v jakých hlavních směrech to proměnilo situaci, ať už z izraelské či místní palestinské perspektivy?  

Proměnilo to situaci zcela zásadně. Zaprvé to vedlo k dalšímu rozdělení palestinských území na Západní břeh Jordánu, jehož malou část ovládá palestinská samospráva, a právě Gazu, která je pod kontrolou Hamásu. Tento vývoj de facto znemožňuje – nebo velmi ztěžuje – jakýkoliv posun v širších jednáních mezi Izraelci a Palestinci. Benjamin Netanjahu, ale i další izraelští politici a političky často používali rétorickou figuru, že s Palestinci není možné uzavřít nějakou mírovou dohodu, jelikož ani oni sami nejsou jednotní. Zároveň máme poměrně rozsáhlé informace, že Netanjahu i další politici byli vlastně nakloněni tomu, aby Hamás Pásmo Gazy kontroloval, neboť to znemožňovalo jednání s palestinskou stranou, a tudíž jim to dávalo záminku, aby odmítali diplomatický proces. A samozřejmě to, že se Pásma Gazy zmocnilo islamistické hnutí Hamás, jehož běžně deklarovaným cílem bylo zničení Izraele, mělo i zásadní vliv na bezpečnostní situaci Izraele, reálně především izraelských komunit, kibuců a měst v blízkosti Gazy, které byly od roku 2008, nebo spíše už od roku 2007, ostřelovány Hamásem a dalšími hnutími, které v Gaze operovaly.

Jaká byla tehdejší situace v pásmu Gazy? V roce 2005 se Izrael z pásma stáhnul, došlo i k opuštění tamních židovských osad. Přesto množství mezinárodních i nevládních organizací považovalo území nadále za okupované, jelikož Izrael si nad ním podržel výraznou vnější a částečně i vnitřní kontrolu. Co to v praxi znamenalo pro tamní obyvatelstvo? 

Dopad na palestinské obyvatelstvo v Gaze byl drtivý a neuvěřitelně zničující, a to i před začátkem současné izraelské operace v reakci na útok Hamásu ze 7. října minulého roku. Jak říkáte, většina expertů a expertek na mezinárodní právo se shoduje, že ačkoliv Izrael stáhl své vojenské jednotky a také vyklidil osady, které se v Pásmu Gazy nacházely, Pásmo de facto nadále okupoval, jelikož spolu s Egyptem z větší části kontroloval pohyb zboží a osob z a do Gazy. Palestincům byla vydávána povolení, aby mohli docházet do Izraele za prací. Nicméně jejich počty se pohybovaly v řádu tisícovek, maximálně nízkých desítek tisíc, což vzhledem k tomu, že populace Gazy teď čítá více než dva miliony osob, bylo zcela nedostačující. Izraelských povolení pro opuštění Gazy tedy bylo vydáváno velmi malé množství, a to se týkalo například i osob, které potřebovaly zdravotní péči, která nebyla v Pásmu Gazy dostupná. 

A jak jsem zmínil, zároveň docházelo k velmi intenzivnímu omezení dovozu zboží. Izraelci ve spolupráci s Egypťany kontrolovali, jaký materiál se může do Gazy dostat. Argument byl bezpečnostní, tedy že je nutné zabránit tomu, aby se tam dostávaly předměty a materiály takzvaného dvojího využití, které by mohly být použity k budování vojenských kapacit. K tomu skutečně docházelo a nyní je zcela zřejmé, že Hamás využíval část dovezeného materiálu ke stavbě tunelů i odpalovacích zařízení a tak dále. 

Nicméně zprávy izraelských humanitárních a lidskoprávních organizací ukazují, že rozsah izraelské blokády nelze vysvětlit jenom bezpečnostními opatřeními. Seznam zakázaných předmětů a materiálů se v průběhu téměř dvou dekád blokády měnil a v jisté době na něm byly například květiny nebo další věci, u nichž vojenské využití prostě není možné. Zároveň víme, že izraelská správa po několik let vypočítávala přísun kalorií do Pásma Gazy, a to tak, aby nedošlo k hladomorům, ale zároveň aby počet kalorií zůstával na hranici minimálních lidských potřeb. To jsou zprávy, které získala lidskoprávní organizace Gisha od izraelských bezpečnostních složek. Je tedy jasně vidět, že politika vůči Gaze nespočívala jen v bezpečnostních aspektech, ale existovala dlouhodobá politika, která směřovala k tomu, aby podrývala popularitu Hamásu mezi Gazany skrze kolektivní trest uvalený Izraelem. Což tedy šlo z části proti tomu, co bylo Netanjahuovou prioritou, tedy udržet Hamás u moci. Nicméně jak vidíme, tak to mělo omezený efekt, protože popularita Hamásu zůstala poměrně vysoká, právě kvůli tomu, že se stavěl do role odpůrce Izraele. Zároveň byl Hamás i ostře kritizovaný a proběhly demonstrace proti jeho autoritářským a nedemokratickým praktikám. 

Co bylo vlastně cílem operace Cast Lead? Šlo jen o oficiálně deklarované přerušení raketových útoků z Pásma Gazy, nebo měly vojenské akce i další, veřejně nepojmenované záměry? 

Tady je opět trošku těžké odpovědět. Já – stejně jako většina expertů a expertek – nemám vhled do toho, jaké debaty probíhaly v izraelském kabinetu nebo ve vrchním štábu. Nicméně obecnější argument zní, že se jednalo o první masivní případ takzvaného kosení trávníku. To je eufemický termín, za kterým se skrývá to, že Izrael se smířil s vládou Hamásu v Gaze – i když pro Netanjahua šlo vlastně o politický program –, Hamás tedy bude tolerovaný jakožto vládnoucí entita, ale zároveň jeho vojenské a teroristické kapacity nesmí příliš narůst. Ono kosení trávníku je to, čeho jsme v masivní podobě byli poprvé svědky právě na přelomu let 2008 a 2009, tedy bombardování Gazy s cílem zničit ne nutně Hamás, ale snížit stav jeho vojenských kapacit tak, aby nepředstavoval větší hrozbu pro Izrael a izraelské obyvatelstvo. A tohle je vlastně modus operandi, který byl Izraelem využíván celou dobu až do října loňského roku.

Konflikt ukončila jednostranná příměří, která krátce po sobě vyhlásily Izrael i Hamás. Nakolik šlo o důsledek skutečnosti, že izraelská strana během tří týdnů dosáhla vojensky svých cílů, a nakolik se projevoval například vnější tlak na ukončení bojů?  

Příčin bylo víc, jako vždy. Byl zde mezinárodní tlak na Izrael, aby operaci ukončil, a to proto, že v kontextu tehdejší doby se jednalo o poměrně šokující eskalaci, například počtem zabitých Palestinců a Palestinek. Zároveň Izrael dosáhl svých deklarovaných cílů, kterými nebylo zničení Hamásu, jako je tomu nyní. Cílem bylo zajištění bezpečnosti pro obyvatele jižního Izraele a toho podle izraelské armády bylo dosaženo zničením odpalovacích zařízení pro rakety, zabitím části členů teroristických uskupení v Gaze a také poničením tamních tunelů. Tehdejší cíle byly tedy mnohem omezenější, než jsou nyní, a podle Izraelců se je podařilo splnit. Takže šlo o kombinaci určitého tlaku zvenčí a úvahy izraelských bezpečnostních složek a vlády, že není nutné v operaci pokračovat.

Mluvíte o poměrně šokujícím dopadu operace. Otevřené boje trvaly tři týdny. Na palestinské straně si vyžádaly dle různících se odhadů přes tisícovku životů, s nezanedbatelnou převahou civilistů. Zahynulo také 13 Izraelců, především příslušníků ozbrojených složek. Šlo – i s ohledem na tato čísla – o důležitou epizodu v izraelsko-palestinském konfliktu, nebo patří v kontextu předchozích i následujících případů eskalace spíše k těm méně významným?   

V rámci historického vývoje izraelsko-palestinského konfliktu se rozhodně nejednalo o nevýznamnou epizodu, ale naopak – a je to ještě jasnější z dnešního pohledu – šlo o začátek jakéhosi trendu, kdy dochází k opakovanému, velmi intenzivnímu násilí mezi Izraelem a Gazou. Byla to první z řady válek mezi Izraelem a hnutím Hamás a zároveň počty obětí byly velmi vysoké. Přes tisíc zabitých Palestinců a Palestinek, z nichž nemalá část – jak právě říkáte – byli civilisté a civilistky, v tak krátkém intervalu několika týdnů bylo něco, co do té doby prostě nebylo běžnou součástí izraelsko-palestinského konfliktu. Samozřejmě k zabíjení lidí jak z izraelské strany, tak ze strany Hamásu docházelo, ale operace Lité olovo byla do jisté míry bezprecedentní v tom, kolik Palestinců a Palestinek zemřelo během velmi krátkého časového úseku. 

Z dnešního pohledu je vidět, že to bylo významné, jednak proto, že to naznačilo modus operandi izraelských vlád a izraelské armády, a jednak z širší dynamiky vývoje vojenských výměn mezi Izraelem a Gazou, kdy je velmi výrazná disproporce mezi tím, kolik je zabitých Izraelců a Izraelek na jedné straně a Palestinců a Palestinek na straně druhé. Toho jsme svědky i teď po 7. říjnu, samozřejmě 7. října včetně. Lité olovo je tedy zásadní událostí, která odstartovala novou fázi izraelsko-palestinského konfliktu, co se týče vztahu Izraele a Gazy, respektive Hamásu.

Několikrát jste zmiňoval současnou situaci, kdy Izrael od října vede v Pásmu Gazy masivní vojenskou operaci v reakci na předchozí bezprecedentně rozsáhlý teroristický útok Hamásu na izraelské civilní cíle. V čem vidíte hlavní odlišnosti od dění před patnácti lety? 

Očividných rozdílů je několik. Zaprvé je na místě zdůraznit, že současná situace je jiná v bezprecedentním dopadu konfliktu na izraelské obyvatelstvo. Útok ze 7. října je opravdu nejhorší masakr izraelských civilistů a civilistek od vzniku státu Izrael, jedná se o nejhorší antisemitský útok od konce druhé světové války. To je opravdu velký rozdíl oproti tomu, jak vypadaly boje mezi Izraelem a Hamásem, respektive i dalšími teroristickými a militantními organizacemi v Pásmu Gazy předtím, kdy sice docházelo ke ztrátám mezi izraelskými civilisty a civilistkami, nicméně to byly nízké jednotky až maximálně desítky. Stovky nedávno zavražděných, umučených a znásilněných Izraelců a Izraelek představují zcela zásadní rozdíl oproti předchozím vlnám eskalace násilí. 

Na straně druhé je současná situace zcela odlišná v rozsahu devastace Gazy. Ano, i Lité olovo bylo velmi tvrdě kritizováno za to, že přineslo excesivní civilní ztráty, zničení infrastruktury, ničení obytných objektů, domů a tak dále. Nicméně – a zní to cynicky – bylo to skoro až zanedbatelné oproti tomu, co se v Gaze děje nyní a jaký dopad mají izraelské údery a současná pozemní operace. Jak víme, Izrael je obviněn z genocidy. I pokud toto obvinění dáme do závorky, tak škody, počty zabitých a humanitární katastrofa, ke kterým nynější izraelská operace spolu s dalšími kroky vede, jsou zcela nesrovnatelné s čímkoliv, co se v Gaze nebo na palestinských územích odehrálo předtím. Podle statistik je vnitřně přesídleno už devadesát procent obyvatelstva Gazy, zničena či poničena je téměř polovina všech budov. Severní část Gazy je podle dostupných analýz zničená víc, než byly Drážďany na konci druhé světové války. Toto souvisí také s tím, že zatímco předchozí izraelské operace sledovaly – opět cynicky řečeno – strategii kosení trávníku, tedy vlastně jakýsi management toho konfliktu, teď je veřejně deklarováno, že cílem je totální odstranění Hamásu jako bezpečnostní hrozby i politické síly v pásmu Gazy. A to se odráží velmi zásadně v jiném vedení současné operace, kdy ohled na civilisty a civilistky je zcela zanedbatelný. Existují velmi různé interpretace, ale z dostupných informací a analýz vyplývá, že ztráty mezi civilním obyvatelstvem jsou ještě vyšší, než byly v předchozích izraelských operacích, a již ty byly kritizovány za excesivní a disproporční dopad na civilní obyvatelstvo.

A v čem spatřujete naopak největší styčné body?

Co se týče shod, spíše vidíme jisté kontinuity, především v asymetrii toho, jak konflikt dopadá na Izraelce a Izraelky na jedné straně a Palestince a Palestinky na straně druhé. Pak je zde další velká podobnost – je očividné, že současná vojenská operace nemůže být řešením, byť se tak argumentovalo již v případě Litého olova. Izraelský argument zní, že rozsah současné vojenské operace je způsobený potřebou naprosto eliminovat hrozbu Hamásu. Nicméně již teď řada i izraelských expertů a expertek jasně poukazuje na to, že rozsah zabíjení v Gaze a její devastace prostě povedou jen k další nenávisti a k radikalismu mezi palestinským obyvatelstvem a že v dlouhodobém, ale pravděpodobně i ve střednědobém a krátkodobém měřítku dojde ke zintenzivnění násilí proti Izraelcům a Izraelkám, na což bude opět odpovídáno disproporční silou ze strany izraelských bezpečnostních složek. Samozřejmě ta operace ještě probíhá, ale již teď zaznívají velmi intenzivní varování, že sama o sobě nemůže zajistit bezpečí pro nikoho na území Izraele a Palestiny.

Samozřejmě pro palestinské obyvatelstvo je tato operace tragédií a utrpením, která má opravdu bezprecedentní intenzitu. Války v Gaze tedy spojuje to, že nepovedou k mírovému řešení. A jak ukázal 7. říjen, nepovedou ani k bezpečnosti izraelského obyvatelstva. To je podle mě nejsilnější memento, které spojuje roky 2008/2009 a 2023/24. Ukazuje se, že samotné vojenské operace proti Hamásu nebudou stačit k tomu, aby byl zajištěn nejen mír, ale ani prosté bezpečí pro civilisty a civilistky.