ANALÝZA | Americký zájem o Grónsko a Venezuelu je pochopitelný. Evropa se musí vzpamatovat

Současný svět se nachází v období hluboké geopolitické transformace. To, co jsme dříve nazývali „mezinárodním řádem“, se postupně rozpadá na jednotlivé, často soupeřící bloky. Zejména Spojené státy a Čína vstoupily do otevřeného soupeření o globální vliv, přičemž soutěží nikoli pouze o vojenskou převahu, ale také o kontrolu technologického rozvoje, ekonomických zdrojů, logistiky, infrastruktury a klíčových surovin. Regionální mocnosti posilují, dříve okrajové státy získávají sebevědomí a přestávají se spokojovat s rolí pozorovatelů dění, které dříve řídily dvě či tři velmoci.

Tento posun má zásadní důsledek: velmocím se stále obtížněji daří udržovat kontrolu nad pravidly hry, která si samy kdysi nastavily. A když se kontrola vytrácí, přichází na řadu tvrdší nástroje – ekonomický tlak, sankce, hybridní operace, kybernetické útoky i klasická vojenská síla. Není náhodou, že Spojené státy v posledních letech přestávají skrývat své zájmy za rétoriku „ochrany demokracie“ a otevřeně deklarují strategický boj o zdroje a vliv. Zásah ve Venezuele je jen jedním z viditelných příkladů. A stejně tak není náhodou, že Čína buduje rozsáhlé ekonomické a politické vazby po celé planetě – od Afriky, přes Latinskou Ameriku až po Arktidu.

Typickým příkladem toho, jak se velmoci snaží reagovat na měnící se svět, je Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu následoval prudký pád jeho geopolitického významu. Ekonomický kolaps, masová chudoba, kriminalita, rozpad institucí a hluboká sociální krize vytvořily prostředí, ve kterém se nacionalistická rétorika stala přirozeným únikem. Touha „postavit Rusko znovu na nohy“ se postupně přetavila v ideu návratu k imperiálním ambicím. Režim Vladimira Putina se proto logicky profiluje jako mocnost, která usiluje o obnovu alespoň části někdejší sovětské sféry vlivu.

Invaze na Ukrajinu měla být demonstrací toho, že Rusko ještě zdaleka neřeklo poslední slovo. Realita však ukázala něco jiného. Vojenské, ekonomické i technologické kapacity dnešní Ruské federace nedosahují možností, které kdysi mělo sovětské impérium. Namísto rychlé a rozhodné projekce síly sledujeme vleklé vyčerpávání, eskalaci sankcí, odliv mozků i postupnou technologickou izolaci. To samozřejmě neznamená, že Rusko přestalo být hrozbou. Znamená to však, že jeho ambice a reálné možnosti se dostávají do zjevného rozporu. A svět si toho začíná být bolestně vědom.

Kolaps Sovětského svazu však nepřinesl pouze pád Ruska. Otevřel zároveň prostor pro Spojené státy, které se na určitou dobu staly jedinou globální supervelmocí. Operace Pouštní bouře na přelomu let 1990 a 1991 jasně ukázala, že Washington disponuje bezkonkurenční vojenskou silou, technologickou převahou i logistickou kapacitou zasáhnout kdekoliv na světě. Zdálo se, že „konec dějin“, jak jej někteří nazývali, je realitou a že liberální demokracie zvítězila a svět vstoupí do období stability.

Jenže Spojené státy tuto jedinečnou pozici nevyužily strategicky. Řada intervencí, geopolitických experimentů a unilaterálních rozhodnutí byla činěna s přehnaným sebevědomím a minimálním ohledem na dlouhodobé následky. Výsledkem nebylo upevnění amerického vlivu, ale jeho postupná eroze. Dnes sledujeme svět, kde nejenže se Spojené státy musí potýkat s otevřenými rivaly, ale zároveň ztrácejí respekt mnoha států, které v jejich politice vidí nestabilitu a nepředvídatelnost.

A právě v tomto vakuu vyrostl nový hegemon – Čínská lidová republika. Ta se z izolované totalitní země transformovala v autoritářskou verzi kapitalismu, která spojuje státní plánování, masivní investice a technologický rozvoj. Tento model se sice vzdává liberální představy o lidských právech, ale zároveň poskytuje vysoký růst, stabilitu a dlouhodobou vizi. Čína dnes je technologickým, finančním i geopolitickým aktérem, který systematicky proniká do všech kontinentů prostřednictvím úvěrů, investic, infrastruktury a strategických vazeb.

Konfrontace mezi Spojenými státy a Čínou je proto nevyhnutelná. Ale nejde o jednoduché opakování studené války. Tentokrát se nesoupeří jen o ideologii. Soupeří se o to, kdo bude určovat pravidla světového obchodu, kdo bude kontrolovat technologie, kdo bude držet strategické suroviny a kdo bude dominovat v oblastech jako energetika, logistika, telekomunikace nebo umělá inteligence. Tento duel je s napětím sledován nejen v Indii, která se stále ambiciózněji snaží stát třetím pilířem světového uspořádání, ale i v Africe, kde roste politická a ekonomická váha zemí jako Egypt, Nigérie, Etiopie či Jihoafrická republika.

Evropská unie mezitím stojí na rozcestí. Na jedné straně má ekonomický potenciál, technologické zázemí a kulturní vliv, jaký by jí mohla závidět většina světa. Na straně druhé se potýká s vlastní vnitřní roztříštěností, byrokratickou těžkopádností a dlouhodobou závislostí na americké bezpečnostní ochraně. Výsledkem je, že Evropa spíše reaguje, než koná. A v době, kdy velmoci jednají rychle a tvrdě, je tato pomalost fatální slabinou.

V tomto globálním kontextu je třeba vnímat i vývoj ve Venezuele. Spojené státy tím, že otevřeně zasáhly do tamního politického dění a daly jasně najevo, že jejich hlavním zájmem jsou obrovské venezuelské ropné zásoby, jen potvrzují trend. Ropa v tomto případě je nástrojem moci, bez kterého nejde udržet technologický ani vojenský náskok. Washington si velmi dobře uvědomuje, že Čína je v oblasti strategických surovin a části high-tech sektoru již napřed. Proto potřebuje pojistit své energetické zdroje – a Venezuela je v tomto ohledu klíčová.

Jenže Venezuela je zároveň dlouholetým spojencem Ruska a Číny. V okamžiku, kdy by Spojené státy získaly rozhodující kontrolu nad jejími ropnými rezervami, by tím oslabila nejen venezuelská suverenita, ale i ekonomické a geopolitické plány Moskvy a Pekingu. Evropě se to může zdát vzdálené a nedůležité. Jenže právě tyto kroky postupně přetvářejí světový řád – a Evropa, pokud bude nadále pasivně přihlížet, se z aktéra promění v objekt.

Do této mozaiky zapadá i stále častěji zmiňovaný americký zájem o Grónsko. Na první pohled se může zdát, že jde o absurdní nápad. Ve skutečnosti je však zcela logický. Arktida se postupně stává jedním z nejdůležitějších geopolitických prostorů. Tání ledu otevírá nové námořní trasy, zároveň se zpřístupňují obrovské zásoby nerostných surovin a strategicky významných zdrojů. A kdo ovládá Arktidu, ten získává zásadní vojenskou, ekonomickou i logistickou výhodu.

Pokud se byť jen částečně potvrdí prezidentem Donaldem Trumpe deklarovaná zvýšená přítomnost čínských a ruských plavidel v oblasti severního polárního kruhu, bude to jasná zpráva o testování reakcí, budování infrastruktury, vytváření nároků a postupné upevňování vlivu. Spojené státy si to uvědomují – a reagují. A pokud Evropa tento vývoj nadále podcení, riskuje, že se z Arktidy stane aréna, kde budou o jejích bezpečnostních zájmech rozhodovat jiní.

Evropa dnes stojí před zásadním dilematem. Buď začne hrát geopolitickou hru aktivně a se strategickou vizí, investicemi do vlastní obrany, energetické soběstačnosti a technologického rozvoje, nebo se definitivně smíří s rolí přívěsku americké politiky. Jenže v obou případech bude muset počítat s tím, že svět již nikdy nebude tak pohodlný, předvídatelný a bezpečný, jak se zdál být v 90. letech.

Starý řád založený na jasné převaze jediné supervelmoci se už nevrátí. Na jeho troskách vzniká prostředí, v němž velmoci stále otevřeněji sledují vlastní zájmy – a to i za cenu eskalace napětí. Mezinárodní instituce, které měly původně sloužit jako nástroj vyvažování a zklidňování konfliktů, ztrácejí autoritu. Rozhodující roli znovu přebírají národní vlády, geopolitika a síla.

Kontrola nad energií, technologiemi a surovinami se stává hlavním bojištěm tohoto nového soupeření. Už nejde jen o ropu, ale i o plyn, vzácné kovy, polovodiče, dopravní trasy, datovou infrastrukturu či výrobní kapacity. Kdo ovládá tyto zdroje, ten ovládá svět. A protože těchto zdrojů není nekonečně mnoho, střet zájmů velmocí je do značné míry nevyhnutelný.

Ruská federace bude v tomto vývoji i nadále nebezpečným, ale postupně vyčerpávajícím se aktérem. Její schopnost destabilizovat sousední regiony, vyvolávat konflikty a narušovat mezinárodní prostředí zůstává značná. Zároveň je však zřejmé, že dlouhodobě nemá kapacity stát se dominantní globální silou. Tím se Rusko stává paradoxně ještě nebezpečnějším, slábnoucí velmoci totiž často inklinují k riskantnímu chování, protože nemají co ztratit.

Čína naopak postupuje přesně opačně: pomalu, pragmaticky, systematicky. Nepotřebuje teatrální gesta. Buduje infrastrukturu, nakupuje zdroje, investuje do technologií a upevňuje politické vazby. Její výhoda spočívá v dlouhodobém horizontu. Peking neřeší příští volby, ale příští dekádu či dvě. A to je ve světě, který stále myslí v krátkých cyklech, obrovská výhoda.

Spojené státy naproti tomu bojují o udržení postavení globálního lídra – a stále méně se při tom ohlížejí na něčí názor. Pokud Washington usoudí, že je ohrožena jeho pozice, je připraven jednat jednostranně. Čím silnější bude tlak Číny a čím více se bude svět vymykat americké kontrole, tím spíše se budou USA uchylovat k otevřenému použití moci, ať už ekonomické, nebo vojenské.

Tento vývoj v sobě nese reálné riziko globálního střetu. Ne nutně v podobě jedné velké frontové války, ale spíše série regionálních konfliktů, které se budou postupně řetězit a přerůstat do širší konfrontace. Již nyní vidíme náznaky v Arktidě, v Jihočínském moři, na Blízkém východě, v Africe či Latinské Americe. Každý z těchto regionů může fungovat jako rozbuška. Tam, kde se střetne zájem dvou velmocí, nebude mnoho prostoru pro kompromis.

A právě zde vstupuje do hry Evropa. Kontinent, který si dlouho mohl dovolit žít v iluzi, že geopolitika je něco vzdáleného, co se odehrává „někde jinde“, je najednou znovu v centru světového dění. Evropa se bude muset rozhodnout: buď přijme roli strategického hráče – se všemi důsledky, odpovědností a náklady – nebo se promění v luxusní, avšak bezmocný prostor, o jehož osudu budou rozhodovat jiní.

Pokud Evropa nezíská vlastní obrannou kapacitu, energetickou bezpečnost a technologickou suverenitu, bude se pohybovat mezi dvěma póly: americkou ochranou a čínským ekonomickým vlivem. A v takové situaci se stává objektem, nikoli subjektem politiky. Historie je v tomto neúprosná. Státy, které nedokážou formulovat vlastní strategii, se dříve či později stanou součástí strategie někoho jiného. A v době, kdy se svět řítí směrem k multipolárnímu, napjatému a potenciálně výbušnému uspořádání, je absence strategie synonymem rizika. Evropě tak nezbývá než se probudit – dříve než bude pozdě.