KOMENTÁŘ | Zůna ukázal SPD tvrdou realitu. Bohužel však skončil dříve, než vůbec začal

Noční můra podporovatelů SPD i samotných politiků této strany se naplnila rychleji, než mnozí čekali. Jaromír Zůna, nestraník dosazený SPD do funkce ministra obrany pod zástěrkou „nezávislého experta“, se krátce po svém nástupu zachoval přesně opačně, než jaká byla tichá očekávání jeho politických patronů. Hned na své první tiskové konferenci bez obalu prohlásil: „Stojíme na straně Ukrajiny. Ukrajina je země, která se brání, agresorem je Rusko.“

Toto sdělení nebylo ani emocionálním výkřikem, ani taktickou neobratností. Šlo o střízlivé a věcné konstatování reality, které je v ostrém kontrastu s dlouhodobou rétorikou SPD. Zůna tím nejen vymezil základní hodnotový rámec svého působení, ale zároveň jasně naznačil, že ministerstvo obrany nelze řídit prizmatem domácí politické agitace. Bezpečnostní politika totiž neodpouští ideologické zkratky ani laciný populismus.

Zůna v podstatě jen potvrdil to, co je z hlediska státního zájmu zřejmé a dlouhodobě neměnné: Česká republika si nemůže dovolit přestat označovat Ruskou federaci za agresora a nemůže si dovolit ustoupit od podpory Ukrajiny. Ne proto, že by to „vyžadoval Západ“ nebo „Brusel“, ale proto, že jakýkoli jiný postoj by byl strategicky sebevražedný.

Toto není otázka ideologie, morálního aktivismu ani symbolických gest. Jde o syrovou, tvrdou bezpečnostní realitu. Stát velikosti České republiky, ležící v geopoliticky exponovaném prostoru střední Evropy, nemá luxus experimentovat s neutralitou vůči agresivní velmoci. Historická zkušenost je v tomto ohledu až nepříjemně jednoznačná: jakmile menší stát začne relativizovat agresi a „chápat motivace“ expanzivního aktéra, otevírá tím dveře vlastní zranitelnosti.

Tíhnutí k Rusku – byť jen na úrovni rétoriky – by neznamenalo větší bezpečí ani suverenitu. Naopak by nás učinilo náchylnějšími k politickému tlaku, ekonomickému vydírání a v dlouhodobém horizontu i k přímému ohrožení. Rusko totiž respektuje pouze sílu a jasně vymezené hranice, nikoli váhavost a snahu zalíbit se.

Z tohoto pohledu je Zůnův postoj nikoli překvapivý, ale nevyhnutelný. Jakmile člověk převezme odpovědnost za obranu státu a začne pracovat s reálnými hrozbami namísto prohlášení do volební kampaně, iluze se velmi rychle rozplynou. A to je pro Českou republiku dobrá zpráva. Skeptický pohled na ruské úmysly totiž je základním předpokladem přežití v nepřehledném a stále nebezpečnějším světě.

Smutným, avšak nepřekvapivým faktem zůstává, že Zůna bude s vysokou pravděpodobností umlčen. Přesně v okamžiku, kdy začal vystupovat jako skutečný ministr obrany, nikoli jako dekorativní „expert“, narazil na tvrdé mantinely stranické disciplíny. Předseda SPD a předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura mu bez okolků zakázal cestu na Ukrajinu, kam byl oficiálně pozván tamním ministrem obrany. To je samo o sobě výmluvné.

Argumentace, kterou Okamura použil, působí při bližším pohledu chatrně až účelově. Tvrdí, že zahraniční politiku má na starosti premiér Andrej Babiš, a nikoli ministr obrany. Formálně možná správně, fakticky však zavádějící. Ministr obrany je klíčovým aktérem bezpečnostní a alianční politiky státu a jeho komunikace s partnerskou zemí ve válečném konfliktu je naprostým standardem. Zákaz cesty proto nelze číst jinak než jako snahu zabránit dalším veřejným projevům, které by rozbíjely pečlivě budovaný narativ SPD.

Ještě závažnější je Okamurův důrazný vzkaz, že Česká republika už nebude poskytovat žádné další prostředky „na pokračování války na Ukrajině“. Jeho slova naprosto úmyslně a sprostě převrací realitu: pomoc napadené zemi prezentuje jako podporu války samotné. Jde o rétorický trik, který má otupit odpovědnost a vytvořit dojem morální převahy tam, kde ve skutečnosti převládá strategická krátkozrakost.

Tlak na ukončení české muniční iniciativy je v tomto kontextu logickým pokračováním. Právě tato iniciativa – na níž má Česko zásadní podíl – reálně zvyšuje schopnost Ukrajiny bránit se ruské agresi. Je to konkrétní, měřitelný příspěvek k evropské bezpečnosti, nikoli další abstraktní gesto, kterých už jsme viděli až příliš. Její zastavení by bylo krokem k oslabení obranyschopnosti Ukrajiny a zároveň k posílení pozice Ruska.

Pokud stát rezignuje na podporu napadeného spojence, vysílá tím signál nejen do Kyjeva, ale především do Moskvy. Signál slabosti, únavy a ochoty ustupovat. A právě takové signály mají v ruské strategické kultuře jednoznačný význam.

Zůnův případ tak není osobní tragédií jednoho ministra. Je symptomem hlubšího problému, tedy střetu mezi realitou bezpečnostní politiky a vnitropolitickým populismem. A v tomto střetu se znovu ukazuje, že SPD neusiluje o ochranu českých zájmů, ale o jejich podřízení jednoduchým sloganům, které sice znějí líbivě, avšak v praxi nás činí slabšími, zranitelnějšími a nebezpečně blízkými chybám, za které už Evropa jednou draze zaplatila.