KOMENTÁŘ | Američané operací ve Venezuele dali Evropanům šanci ukázat odvahu

Spojené státy v sobotu zahájily ozbrojenou operaci proti Venezuele. Washington tento krok oficiálně prezentuje jako součást boje proti takzvanému narkoterorismu. Americká administrativa v čele s prezidentem Donaldem Trumpem dlouhodobě tvrdí, že drogový obchod představuje pro USA zásadní bezpečnostní i zdravotní hrozbu, zejména s ohledem na prudký nárůst užívání a úmrtí spojených s fentanylem. Ten však není jedinou nelegální látkou devastující americká města a zůstává pravdou, že drogy jsou v USA závažným problémem.

Zajímavé přitom je, že ještě donedávna americká politická reprezentace vinila především Čínu jako výrobce fentanylu a Kanadu jako transferní zemi. Fakta ale ukazují mnohem komplikovanější realitu – značná část fentanylu, který se objevuje v Kanadě, pochází právě z území USA. Tvrzení o vnější hrozbě tak působí přinejmenším selektivně a propagandisticky výhodně.

Oficiální záminkou k intervenci se stala údajná snaha rozbít narkokartel na nejvyšší úrovni venezuelské moci a zbavit vlády prezidenta Nicoláse Madura, kterého Spojené státy označují za vůdce takzvaného Kartelu sluncí (Cartel de los Soles). Podle řady analytiků i odborníků je však toto obvinění výrazně přehnané, ne-li přímo účelové. Maduro je primárně politickým lídrem – kontroverzním, autoritářským a mezinárodně izolovaným, ale stále prezidentem suverénního státu. Redukovat jej na roli „narkokrále“ proto působí jako účelová kriminalizace nepřátelského režimu, která má ospravedlnit vojenskou intervenci.

Je třeba zdůraznit i širší kontext: Spojené státy mají bohatou historii zahraničních zásahů v Latinské Americe, často pod vznešenými záminkami boje za demokracii, bezpečnost či lidská práva. Realita však opakovaně ukázala, že skutečným motivem byla geopolitická kontrola, ochrana ekonomických zájmů a někdy i snaha odvést pozornost od vnitropolitických problémů. Aktuální operace proti Venezuele tak logicky vyvolává otázky, zda nejde spíše o další kapitolu této dlouhé tradice – tradice, kde se morální rétorika stává pouhým nástrojem legitimace moci.

Obraz Madura jako drogového bosse navíc velmi pohodlně zakrývá hlubší příčiny drogové krize v samotných Spojených státech – od dlouhodobých selhání zdravotního systému a nefunkční politiky léčby závislostí až po sociální a ekonomické faktory, které vytvářejí ideální půdu pro masové užívání opiátů. Spojené státy tak místo nepříjemného pohledu do zrcadla volí jednoduchý narativ o vnějším nepříteli. Z politického hlediska je to pochopitelné – je mnohem snazší ukázat prstem na Latinskou Ameriku než se ptát, proč americká společnost generuje tak obrovskou poptávku po tvrdých drogách. Analyticky je však taková zkratka chudá, ba přímo nebezpečná. Vytváří iluzi, že odstraněním jednoho „padoucha“ problém zmizí. To je ovšem klam.

Je nutné také myslet na to, že Spojené státy jsou v Latinské Americe mimořádně aktivní už více než sto let. Venezuela tak nepředstavuje izolovaný incident, ale spíše logické vyústění dlouhodobé politiky. Ta začínala relativně „banálně“ – ochranou amerických korporací, které chtěly ovládnout trhy s tropickým ovocem, tabákem či kávou. Postupně se však proměnila v systematické zasahování do politického vývoje celého regionu – podpora převratů, ekonomický nátlak, vojenské intervence, tichá spolupráce s autoritářskými režimy, pokud to odpovídalo strategickým zájmům Washingtonu. V tomto světle je současná rétorika o ochraně demokracie a boji proti drogám třeba vnímat s výraznou rezervou.

A právě tady se dostáváme k podstatě problému: Spojené státy se dlouhodobě stylizují do role arbitra morálky, zatímco jejich praktická politika často sleduje čistě mocenské cíle. Venezuela – se svými gigantickými zásobami ropy, strategickou polohou a vnitřní nestabilitou – je pro takovou politiku příliš lákavým soustem. Přidáme-li k tomu agresivní domácí politickou dynamiku v USA a potřebu silných gest navenek, dostáváme výbušnou kombinaci, ve které se skutečné motivy snadno schovají za líbivá hesla.

Zmínili jsme americké důvody, které jsou vysoce problematické – v lepším případě selektivně interpretované, v horším případě otevřeně nepravdivé. Stejně tak jsme si připomněli, že se Spojené státy dlouhodobě stylizují do role jakéhosi globálního arbitra morálky, jenž si osobuje právo posuzovat legitimitu ostatních států a jejich politických elit. V této souvislosti je nutné poukázat na další, mimořádně nepříjemný kontrast.

Pokud vezmeme v úvahu, s jakou razancí a morálním aelem Washington odsuzoval ruskou agresi proti Ukrajině, pak je rozhodnutí o vlastní vojenské akci proti Venezuele minimálně problematické. A to velmi. Připomeňme si, jakým způsobem Spojené státy rámují ruské jednání: jako flagrantní porušení mezinárodního práva, agrese proti suverénnímu státu, čin odporující všem zásadám mezinárodního řádu. To vše je samozřejmě validní kritika. Jenže současně se nabízí otázka: jak se tato kritéria náhle rozpouštějí, pokud agresorem nejsou Rusové, ale Američané?

Tady se začíná rýsovat jádro pokrytectví. Pokud je vojenský zásah bez mandátu mezinárodního společenství nepřípustný v případě Moskvy, proč by měl být najednou omluvitelný, když jej podnikne Washington? Protože se děje ve „správném“ jménu? Protože ho provádí země, která si nárokuje morální převahu? Nebo proto, že je obětí méně geopoliticky významný stát Latinské Ameriky? To je mimochodem přesně ten dvojí metr, který Spojené státy samy tak rády vyčítají ostatním – a který ve světě systematicky podrývá důvěru v jejich politiku.

Když se tedy Američané ohánějí mezinárodním řádem, suverenitou států a právem národů na sebeurčení, působí jejich vlastní kroky vůči Venezuele jako otevřený výsměch těmto zásadám. A je jedno, co si kdo myslí o Madurovi nebo o vnitřním stavu venezuelského režimu. Princip je jasný, neboť nelze současně volat po respektování suverenity a zároveň podle potřeby vojensky zasahovat do zemí, které se zrovna nehodí do geopolitických plánů.

Ano, je pravda, že administrativa Donalda Trumpa výrazně zmírnila agresivní rétoriku vůči Rusku. V mnoha případech až do té míry, že to vyvolávalo otázky o skutečné povaze vztahů mezi Bílým domem a Kremlem. Nic to však nemění na faktu, že Spojené státy formálně nepodporují samotný akt ruské invaze a že vztahy mezi Washingtonem a Moskvou zůstávají otevřeně nepřátelské. Obě země se stále nacházejí na opačných stranách geopolitické barikády a jejich strategické zájmy jsou v zásadním konfliktu.

Právě proto je současná americká politika tak rozporná. Na jedné straně Spojené státy tvrdě odsuzují ruské porušování suverenity jiných států a prezentují se jako obránce mezinárodního práva. Na straně druhé však samy podnikají vojenské kroky, které jsou minimálně na hraně téhož rámce, jež používají ke kritice Ruska. Tento dvojí standard nelze jednoduše zamést pod koberec tím, že připomeneme, že USA a Rusko jsou „soupeři“. Právě skutečnost, že se Washington tolik vymezuje proti Moskvě, činí americké zásahy do jiných zemí ještě problematičtějšími.

Výsledkem je paradox. Spojené státy se sice distancují od ruské agrese, ale zároveň udržují prostor pro vlastní „výjimky“, kdy je vojenský zásah údajně ospravedlnitelný vyšším morálním cílem. To je ovšem nebezpečný myšlenkový rámec. Pokud si velmoc sama udělí právo obcházet pravidla, která požaduje po ostatních, nemůže se divit, že její morální autorita působí stále více jako prázdná fasáda.

Teď je také na Západu, jak se k americké intervenci ve Venezuele postaví. Pokud chce Evropa i další spojenci Spojených států působit důvěryhodně, nemohou jednoduše mlčky přejít fakt, že Washington jedná způsobem, který sám u jiných států ostře odsuzuje. Západ se tak ocitá před nepříjemnou volbou. Buď přijme otevřený dvojí metr, nebo bude muset, alespoň verbálně, začít uplatňovat principy mezinárodního práva i vůči vlastnímu klíčovému partnerovi. A to je zkouška politické odvahy, kterou moderní Západ příliš často nezvládá.