Tři fáze útoku na Írán. První se spojencům nepodařila, USA a Izrael jsou na prahu třetí

Donald Trump a Benjamin Netanjahu sice v úvodním úderu dosáhli významných taktických úspěchů, včetně zabití nejvyššího vůdce Alího Chameneího, ale jejich širší strategické cíle zůstávají nenaplněny. Íránský klerikální režim stále ovládá zemi a zásoby vysoce obohaceného uranu nejsou pod kontrolou. V reakci na to se intenzita leteckých úderů stupňuje a zasahuje stále větší počet cílů v nitru země.

Teherán na tento tlak odpovídá takzvanou „horizontální eskalací“. Tato strategie, kterou režim připravoval dlouhá léta, spočívá v útocích na státy v Perském zálivu a narušování globálních dodávek energií. Cílem je zvýšit náklady Washingtonu na vedení války natolik, aby se staly neúnosnými. Tímto způsobem se Írán snaží vrazit klín mezi USA a jejich arabské spojence, kteří nyní platí vysokou cenu za konflikt.

Odborníci, jako například americký historik Robert Pape, varují před několika fázemi eskalační pasti. První fáze, tedy téměř stoprocentní taktický úspěch úvodního útoku, je již minulostí. Nyní se nacházíme ve druhé fázi, kdy útočník při absenci strategického vítězství stupňuje nasazení sil. Podle Papeho jsme právě na prahu fáze třetí, která představuje skutečnou krizi a nutí k přijímání mnohem riskantnějších rozhodnutí.

Trumpova administrativa se zdá být fascinována přesností svých zbraní, což u ní vyvolává nebezpečnou iluzi kontroly nad konfliktem. Mezitím však íránské údery na námořní dopravu v Hormuzském průlivu dokazují, že Teherán dokáže zvednout cenu války daleko nad rámec svých čistě vojenských schopností. Útoky nutí veřejnost v zemích Perského zálivu k otázkám, proč by měly trpět kvůli politice, kterou mnozí vnímají jako izraelskou expanzi.

Další vrstvu napětí přidává Izrael, jehož ministr obrany Israel Katz nařídil armádě přípravu na rozšíření operací v Libanonu proti hnutí Hizballáh. Pohrozil dokonce obsazením území, pokud ostřelování Izraele neustane. Tato hrozba otevření další fronty jen potvrzuje, jak rychle se může lokální konflikt přelít do celoregionálního požáru s nepředvídatelnými následky pro všechny zúčastněné.

Bývalý americký vyslanec pro Írán Robert Malley upozorňuje, že další vývoj bude definován spíše psychologií Donalda Trumpa než jasnou strategií. Varuje před scénáři, které byly ještě před měsícem nepředstavitelné, jako je nasazení pozemních vojsk, obsazování částí Íránu nebo spolupráce s etnickými menšinami na jeho území. To by však mohlo vyvolat teroristické útoky proti americkým cílům po celém světě.

V americké strategické komunitě se navíc objevuje obava, že válka s Íránem oslabuje schopnost USA reagovat na budoucí hrozby ze strany Číny. Zatímco profesionálové z oblasti obrany volají po úzkém vymezení cílů k oslabení Íránu, Trumpovo okolí usiluje o totální kontrolu nad budoucností země. Tento rozpor mezi politickým a vojenským křídlem vnáší do amerického postupu značnou nejistotu.

Někteří specialisté na zahraniční politiku, jako Robert D. Kaplan, poukazují na riziko „kluzkého svahu inkrementalismu“. Pokud by v Íránu vypukla občanská válka, mohla by být Trumpova administrativa nucena poslat speciální jednotky na pomoc jedné ze stran. Konflikt by se tak mohl vyvíjet podobně jako válka ve Vietnamu, která trvala roky, než se rozrostla do masivních rozměrů.

I když obě strany mohou nakonec hledat cestu k deeskalaci skrze tichou diplomacii, íránský režim pravděpodobně nenabídne Trumpovi vítězství na stříbrném podnose. Jakýkoli konec bojů může být jen dočasný, přičemž Írán využije pauzu k obnově své síly. Skutečný triumf se tak pro obě strany stává stále vzdálenějším cílem v labyrintu narůstajících nákladů a rizik.