ROZHOVOR | Íránci režim kritizují za neschopnost ochránit obyvatelstvo. Celá situace se může změnit v krvavou lázeň, varuje Taterová

Současné protesty působí jinak než v minulosti – méně organizovaně, ale zároveň radikálněji. Znamená to, že se íránská společnost dostala do fáze, kdy už nečeká na reformy, ale přestává celý systém považovat za legitimní? A zhruba jak velká část společnosti ještě stále stojí za Chameneím?

V současnou dobu postrádáme přesné informace ohledně probíhajících protestů, protože íránský režim již více než týden blokuje internet a mezinárodní hovory. Nicméně z toho, co víme, je možné říci, že rozsah demonstrací je opravdu značný a velká část íránskému teokratickému režimu nejenže nedůvěřuje, ale z mnoha důvodů v něm nevidí žádnou pozitivní budoucnost pro svou zemí. Je však těžké říci, o jak velké procento společnosti se jedná. Část obyvatelstva nepochybně za režimem stojí i nadále nebo se proti němu minimálně otevřeně nevymezuje – buď kvůli různým především ekonomickým výhodám a programům sociální podpory anebo čistě ze strachu, protože již mnohokrát ukázal svou brutalitu.

Režim je založený na strachu z vězení, mučení a smrti. Přesto dnes lidé vycházejí do ulic i s vědomím, že mohou být zabiti – což se také tisícům stalo. Co se muselo v psychologii společnosti změnit, aby se tento strach začal lámat?

Íránský teokratický režim se dlouhodobě snaží likvidovat jakoukoliv opozici a zastrašovat všechny možné odpůrce. Tuto strategii nepochybně používá i při snaze potlačit stávající protivládní protesty, takže počet obětí bude nepochybně mnohem vyšší, než jaké jsou stávající odhady. Již se dokonce objevují zprávy, že režim za pomocí vojenské síly v posledních dnech většinu demonstrací potlačil, nicméně to v tuto chvíli nelze ověřit.

Íránci demonstrující v ulicích každopádně projevili obrovskou osobní statečnost a odhodlanost, která vychází z jejich letité nespokojenosti s životními podmínkami v zemi. Netýká se to pouze kritiky nedemokratického systému a soustavného porušování lidských práv, včetně rozsáhlého omezování práv žen a kriminalizace LGBT+, ale i hlubokých ekonomických problémů, které eskalovaly v posledních měsících.

Ženy byly klíčové už v roce 2022, ale dnes se zdá, že se staly jakýmsi morálním středem odporu. Co jejich účast vypovídá o tom, jak se změnil vztah Íránců k náboženství, autoritě a osobní svobodě? A mimochodem, byla jejich životní situace v Íránu před rokem 1979 o tolik lepší, jak se traduje?

Je důležité si uvědomit, že v Íránu za vlády teokratického režimu již vyrostla nová generace lidí, která osobně nezažila události pádu režimu šáha Mohammada Páhlavího a nijak se neztotožňuje s myšlenkami íránské revoluce, která nakonec navzdory různým názorovým proudům vynesla k moci právě islamisty. Určitě to platí z hlediska žen, a to především těch mladých, které často nechtějí žít pod tlakem omezení vycházejících z radikálních intepretací koránu, jež je v Íránu staví do neplnoprávné pozice.

Ženám v Íránu se obecně životní situace zhoršila právě v souvislosti s vládou ajatolláhů, protože dynastie Páhláví podporovala prozápadní socio-ekonomickou transformaci země a s tím související ženskou emancipaci. Ženám obecně se tedy v toto období nepochybně žilo svobodněji, i když opozičním hlasům proti šáhovi určitě ne, protože navzdory dnešní nostalgii byl šáh Mohammad Réza jednoznačně diktátor.

Mnoho Íránců dnes neporovnává svou situaci se Západem, ale s tím, co mohlo být, kdyby se země po roce 1979 neuzavřela do ideologické klece. Jak silně v dnešních protestech působí pocit ukradené budoucnosti?

Nejde jen o vnímání ukradené budoucnosti, ale v zásadě též minulosti. V době íránské revoluce se v odporu proti vládě šáha spojilo mnoho různých skupin a názorových proudů proti tomu, co považovali za nedemokratický, zkorumpovaný, represivní a obecně nekompetentní vládnoucí režim. Zemi však nakonec ovládli islamisté, kteří rychle eliminovali ostatní názorové proudy jako zastánce konstituční monarchie, prozápadní demokracie, komunistického systému a dalších alternativ. Teokratický režim, který následně vybudovali, se stal ještě brutálnějším a opresívnějším než jeho předchůdce.

Je hlavním motorem dnešní nespokojenosti chudnutí a inflace, nebo spíš pocit, že stát už neplní žádnou ze svých základních funkcí – ochranu, spravedlnost či třeba perspektivu?

Ekonomické problémy nepochybně zásadně eskalovaly v posledních týdnech, kdy v souvislosti s hlubokou devalvací íránského riálu došlo ke zhoršení životní situace velké části obyvatelstva, která má problémy si zajistit své základní životní potřeby. Důležitým momentem však nepochybně byla též loňská válka mezi Íránem a Izraelem, která odhalila zásadní vojenskou slabost a nepřipravenost íránských ozbrojených sil.

Současně řada Íránců vládnoucí režim kritizuje za neschopnost ochránit vlastní obyvatelstvo, protože na rozdíl od Izraele měl v Íránu je nízký počet lidí možnost ukrýt se v době vzdušných útoků do krytů. Obecně u mnohých více a více sílí kritika, že režim místo aby se staral o potřeby svých lidí, investuje své prostředky raději do podpory různých teroristických skupin a bojů o regionální dominanci, přičemž ani v jednom případě to stejně nevede k vítězství.

Íránci dnes protestují bez existence skutečné opozice. Je to slabina, která je odsuzuje k porážce, nebo paradoxně zdroj síly, protože režim nemá koho zlikvidovat jako „hlavu“ odporu?

Toto je za mě spíše slabost současných protivládních protestů. Je samozřejmě pravda, že teokratický režim v minulosti jakékoliv opoziční aktivity dlouhodobě potlačoval, takže většina možných opozičních vůdců skončila, když ne přímo zabita, tak buď ve vězení nebo v exilu. Jako jediný viditelný opoziční vůdce se tak profiluje syn poslední íránského šáha korunní princ Kýros Réza Pahlaví. Ten však poslední dekády prožil mimo Írán a pro mnohé tak může být od problémů země příliš odtržený. Navíc část Íránců se spíše nechce vracet do časů monarchie, ale chtěla by spíše zahájit úplně novou kapitolu politického vývoje své země.

Pokud by se jednou podařilo prolomit současný systém, co by podle vás bylo největší výzvou? Ekonomická obnova, politická kultura, nebo léčení společnosti traumatizované desetiletími represí?

Pokud by v Íránu teokratický systém v čele s ajatolláhem Chameneím skutečně padl, otevřelo by to velké množství scénářů dalšího vývoje. V ideálním případě by se mělo jednat o přechodné období transformace vedoucí k demokratickým volbám, kde by si lidé mohli sami svobodně zvolit svou budoucí vládu. Z pohledu Íránců volajících po svobodě samozřejmě nejlépe demokratickou vládu v západním stylu, avšak nezanedbatelná část společnosti je stále značně konzervativní a nábožensky orientovaná, takže je možné, že by spíše volili nějaký režim typu Turecka.

Ve hře jsou nicméně i mnohem temnější varianty. Celá situace může eskalovat v krvavou lázeň, protože stávající režim se bude snažit přežít za každou cenu. Toto již probíhající násilí by tak za určitých okolností mohlo přerůst v brutální občanskou válku doprovázenou sektářským a etnickým násilím, tak jak jsme to v minulosti měli možnost vidět například v Iráku či Sýrii.