ROZHOVOR | USA dávají najevo, že jsou ochotny jednat tvrdě. Zásah v Latinské Americe ale může povzbudit Čínu a Rusko, říká Řepa

Jak ovlivní otevřené přiznání Trumpovy administrativy, že kontrola nad venezuelskou ropou je jedním z hlavních cílů operace, vnímání zásahu veřejností ve Spojených státech? V kontextu historických intervencí, jako například Iráku, je upřímnost o ropných zájmech politicky výhodná, nebo naopak podkopává legitimitu?

Pokud administrativa sama začne rámovat operaci ve Venezuele jako krok, jehož hmatatelným výstupem je kontrola toku venezuelské ropy a příjmů z ní, část americké veřejnosti to může paradoxně ocenit jako „aspoň upřímnost“ – zejména voliči, kteří preferují transakční pojetí zahraniční politiky, tedy „něco za něco“.

Jenže politická cena může být vysoká právě proto, že americká společnost si nese trauma a poučení mimo jiné z Iráku. Dodatečně se totiž ukázalo, že veřejná podpora byla zčásti postavena na mylných či nepravdivých přesvědčeních o iráckých zbraních hromadného ničení a vazbách na některé teroristické organizace jako Islámský stát.

V takovém kontextu „přiznaný“ ekonomický motiv nepůsobí jako očista, ale spíš jako potvrzení cynismu: lidé si řeknou, že nejde o právo či bezpečnost, ale o zdroje. Zvlášť když se v mediálním prostoru objevují výroky a kroky typu „USA budou Venezuelu řídit“ a dlouhodobě dohlížet na prodej ropy. To už nezní jako omezená operace, ale jako projektování moci u správy cizí země.

Navíc čerstvé průzkumy ukazují, že i když část americké veřejnosti může podpořit samotný zásah, většina odmítá myšlenku americké správy Venezuely. To je přesně ten bod, kde „ropná upřímnost“ legitimitě spíš škodí. Důležité je i to, jak se „ropná“ argumentace prodává: když se zdůrazní nižší ceny energií a přímý prospěch pro americké spotřebitele, může to krátkodobě politicky fungovat.

Jenže u vzdělanější a mezinárodně citlivé části publika se tím otevírá otázka souladu s mezinárodním právem a precedentu. Operace, která vypadá jako „zadržení“ hlavy státu a následné ekonomické řízení, bude interpretována jako návrat k nejtvrdším verzím intervenční politiky. A pokud se navíc vynořují informace, že právní zdůvodnění doma záměrně odsunulo otázku mezinárodního práva, může to podkopávat důvěru i u umírněných podporovatelů. 

Do jaké míry je ropa skutečně hlavním strategickým cílem USA ve Venezuele, a jak se tento zájem prolíná s oficiálním narativem boje proti narkoterorismu? Je oficiální důvod, tedy boj s drogovými sítěmi, spíše alibistický vzhledem k rozsahu ropných rezerv Venezuely?

Myslím, že je zjevné, že minimálně o nějaký strategický cíl jde. Hovoří se o konkrétních objemech (desítky milionů barelů), o řízení výnosů a o tom, které firmy budou do Venezuely „vpuštěny“ či vybrány. To samo o sobě napovídá, že energetika není vedlejší téma, ale jedna z hlavních os, kolem níž se bude otáčet poválečná či pooperační realita.

Současně ale oficiální narativ není čistě jen zástěrka. Venezuela byla léta předmětem amerických sankcí, právních kroků a označování některých aktérů za součást drogových sítí. Navíc se tento rámec prodává veřejnosti lépe než čistě ekonomický.

Zároveň je fér říct, že energetický rozměr v americké politice vůči Venezuele existoval dlouho před tímto zásahem – stačí se podívat na licencování výjimek, sankční režim a spory o to, jakou roli smějí v zemi hrát firmy typu Chevron. Takže otázka nestojí „ropa, nebo drogy“, ale „co je primární motor rozhodnutí v tuto chvíli“. 

Může aktuální americká intervence ve Venezuele být vnímána jako součást širší strategie „vyrovnání sil“ vůči Číně a Rusku v Latinské Americe? Jak realistické je tvrzení, že ovládnutí venezuelských energetických zdrojů by mohlo být součástí přípravy na potenciální konflikt o Tchaj-wan?

Myslím, že USA dávají najevo, že jsou ochotny jednat tvrdě a tím odrazovat soupeře od rozšiřování svého vlivu. Reakce z Moskvy ostatně rámují dění právě jako americkou demonstraci síly a porušování pravidel, což je samo o sobě součást informačního boje o to, kdo nese odpovědnost za „erozi řádu“.

Energetika do toho zapadá velmi přirozeně. Pokud Washington získá páku nad významným producentem a nad exportními trasami, může tím ovlivňovat, kdo ovlivní cenu a dostupnost některých typů surovin. To ale ještě neznamená, že jde o „přípravu na válku o Tchaj-wan“ v přímém smyslu.

Realističtější je tvrzení, že USA chtějí méně problémů doma s energií, cenami a logistikou a zároveň mít páku na protivníky přes suroviny. Strategická odolnost a ekonomická stabilita jsou v dlouhé konfrontaci klíčové. Zároveň je tu riziko opačného efektu, tvrdý zásah v Latinské Americe může povzbudit Čínu a Rusko 

Proč Spojené státy nadále tolerují režimy v Latinské Americe, které jsou spojovány s drogovým byznysem, zatímco na Venezuelu uvalují vojenský tlak? A jaké důsledky může mít americká intervence pro stabilitu Latinské Ameriky jako regionu? Může to podnítit řetězec dalších zásahů nebo regionálních konfliktů?

Účelovost je v zahraniční politice bohužel běžná. Venezuela je v tomto smyslu mimořádná tím, že spojuje tři věci: dlouhodobý konflikt s Washingtonem, symbolickou hodnotu – tedy režim, který se vymezuje proti USA, a obrovský energetický potenciál, který lze proměnit v páku vůči soupeřům. Region – a nejen region – si z toho odnáší vzkaz, že principy jsou proměnlivé a rozhoduje moc, což posiluje antiamerikanismus i oportunismus místních elit. Je tu i právně-politický možný dopad, protože zveřejněná argumentace typu „mezinárodní právo je vedlejší“ může v regionu posílit snahy o protiamerické bezpečnostní sbližování.

V případě nedávných amerických akcí v Nigérii; do jaké míry je oficiální důvod, tedy boj s islamisty – spíše krycí argumentem pro zájem o ropné zdroje v regionu? 

U Nigérie bych byl velmi opatrný, veřejně dostupné souhrny událostí míří jinam – šlo o americké údery na cíle spojované s ISIS v Nigérii a o spolupráci s nigerijskými silami. Důležitý detail je i geografický, hlavní ropné oblasti Nigérie leží na jihu země, zatímco bezpečnostní problém islamistických skupin a zmíněné údery jsou spjaty typicky se severem a severovýchodem země. 

Jaká jsou dlouhodobá rizika toho, že USA budou definovat své bezpečnostní zájmy primárně prostřednictvím ekonomických a energetických cílů spíše než ideologických, jako například demokracie? Existuje konzistentní vzorec, podle kterého Spojené státy vojensky zasahují primárně v zemích s významnými energetickými zdroji? A pokud ano, co to říká o moderní americké zahraniční politice?

Riziko číslo jedna je pochopitelně reputační, jak již bylo zmíněno. Druhé riziko je strategické – ekonomický motiv je pro protivníky snadno uchopitelný v propagandě. V USA také roste citlivost na „nekonečné“ zahraniční angažmá a voliči často odmítají, aby Amerika „vládla“ jinde. I když krátkodobý zásah část z nich podpoří.

Ropa a energie často zvyšují strategickou hodnotu regionu, a tím snižují politickou bariéru pro použití síly. Venezuela pak může být vnímána jako posun k ještě tvrdší „transakční“ doktríně. Moderní americká politika každopádně riskuje, že bude čím dál víc čtena jako politika „správy zdrojů“, nikoli „správy řádu“ – a to je pro globální vedení dlouhodobě nevýhodné.

Jaké jsou možné scénáře vývoje situace ve Venezuele v následujících 5–10 letech s ohledem na ropu, politickou stabilitu a regionální bezpečnost?

Za mne nejpravděpodobnější scénář je spjatý s alespoň částečnou energetickou obnovou. USA a partnerské firmy přinesou kapitál, servis a technologie, postupně zvednou produkci a exporty. V takovém scénáři by Venezuela mohla během několika let zkonsolidovat ekonomiku, snížit tlak odchodů lidí do zahraničí a region by byl celkově stabilnější. 

Dalším by mohla být situace, kdy se produkce sice částečně obnoví, ale protože velká část společnosti bude vnímat proces jako vnucený zvenčí, budou sabotáže, pokvete černý trh, přítomna bude silná kriminalita a politické násilí. Třetím scénářem může být zamrzlý konflikt a trvající sankční režim. Čtvrtý scénář je „regionalizace problému“ – sousední státy začnou více zbrojit, řešit hranice, uprchlíky a pašování, a v regionu vzniknou nové bezpečnostní třenice. Tím však výčet jistě nekončí.