KOMENTÁŘ | Babiš, Trumpovo hodné štěňátko. Česko si vysokou cenu za bezbřehý obdiv nemůže dovolit

Babiš systematicky odklání Českou republiku ze striktně prozápadní linie, kterou, jakkoli nedokonale, udržovala poslední čtyři roky. Cena za tento obrat přitom nemusí být okamžitá, ale o to může být vyšší – ztráta důvěry, vlivu a čitelnosti v rámci spojeneckých struktur, na nichž česká bezpečnost i prosperita stojí.

Babiš se dlouhodobě rád chlubí svými „skvělými vztahy“ s Donaldem Trumpem. Ve skutečnosti však jejich slavné setkání v Bílém domě působilo spíše jako letmé poplácání hodného štěněte po hlavě než jako dialog rovnocenných partnerů. Trump bezpochyby věděl, že vedle něj sedí předseda české vlády. Zároveň je však zřejmé, že v jeho geopolitických kalkulacích nehrál Babiš žádnou skutečně relevantní roli. Nešlo o respekt, ale o zdvořilost – rozdíl, který Babiš buď nechápe, nebo ho záměrně ignoruje.

Přesto se k této epizodě premiér dodnes vrací, jako by šlo o potvrzení vlastní světové důležitosti. A právě zde se osobní ješitnost nebezpečně prolíná se státní politikou. Když Trump dnes otevřeně hrozí zabráním Grónska a testuje soudržnost Západu, Česká republika by měla stát na straně práva, spojenců a aliančních pravidel. Jenže od Babiše nelze očekávat, že by byl tím, kdo se ozve. Naopak, český premiér dává opakovaně najevo, že jeho instinkt velí neklást se do cesty silnějšímu, ale spíše se mu zalíbit.

Symbolickým vyjádřením této mentality se stal Babišův mediálně vděčný výstup s globusem za patnáct tisíc korun, jímž demonstroval, že „ví, kde leží Grónsko“. Gesto laciné i povýšené zároveň. Zatímco premiér si hraje na světového státníka s luxusní rekvizitou, pro značnou část českých občanů je podobná částka nepředstavitelným výdajem. Tento kontrast není jen sociální, ale i politický, neboť ukazuje, jak daleko se Babiš vzdálil realitě země, kterou vede.

To mu ovšem zjevně nevadí. Podstatné je, že se může stylizovat do role loajálního spojence USA, alespoň ve své vlastní interpretaci, a legitimizovat tak dřívější nošení červené kšiltovky s nápisem „Silné Česko“. Odkaz na Trumpovy MAGA čepice je zřejmý a nepřehlédnutelný. Stejně jako fakt, že za touto stylizací nestojí žádná promyšlená zahraniční politika, ale touha patřit k vítězům, i kdyby jen symbolicky.

Problém spočívá v tom, že zahraniční politika není brandingový nástroj a stát není osobní projekt, který lze řídit podle emocí, sympatií či momentálního obdivu k mocnějším hráčům. Česká republika je středně velký stát, jehož bezpečnost, prosperita i mezinárodní váha stojí na předvídatelnosti, důvěryhodnosti a pevném ukotvení v aliančních strukturách. Jakmile se tyto pilíře začnou nahrazovat osobními vazbami premiéra, dostává se země na tenký led.

Osobní sympatie Babiše k Trumpovi nejsou jen soukromou záležitostí. Přenášejí se do politických signálů, které Česká republika vysílá navenek – a tyto signály čtou spojenci velmi pozorně. Pokud premiér opakovaně dává najevo pochopení či obdiv k politikovi, který otevřeně zpochybňuje spojenecké závazky, pohrdá mezinárodním právem a používá nátlak jako standardní nástroj politiky, podkopává tím základní kapitál poměrně malé země: důvěru.

Česká republika nemá sílu prosazovat své zájmy sama. Její váha vychází z členství v EU a NATO, z reputace spolehlivého partnera a z toho, že její kroky jsou čitelné a konzistentní. Jakmile se ale začne jevit jako stát, jehož zahraniční politika je odvozena od osobních preferencí premiéra, ztrácí tuto výhodu. Spojenci se pak logicky ptají, zda se mohou spolehnout na české postoje v krizových situacích – a odpověď přestává být samozřejmá.

Pokud Babiš skutečně táhne zemi směrem, kde je loajalita k silnému jednotlivci důležitější než respekt k pravidlům a institucím, jde o strategický hazard. Hazard s postavením Česka v alianci, s jeho schopností ovlivňovat rozhodování a v krajním případě i s jeho bezpečností. Tyto náklady se neprojeví okamžitě a nebudou vidět, dokud situace neeskaluje do nevratných výšin. Projeví se především ve chvíli, kdy Česká republika bude potřebovat podporu a zjistí, že její slovo má mnohem menší váhu než dříve.