KOMENTÁŘ | Ať Macinka závěrečné varování od Lipavského klidně ignoruje. Historie ale mluví jasně

Dnes již bývalý ministr zahraničí se těsně před koncem svého mandátu na sociálních sítích vyjádřil o ruské hrozbě slovy: „Rusko nechce mír. Rusko chce kolonizovat Evropu.“ Na první pohled se může zdát, že jde o emotivní a zjednodušující výrok, snad dokonce o osobní frustraci politika odcházejícího z funkce. Takové čtení je však nejen pohodlné, ale především nebezpečně krátkozraké.

Lipavský strávil ve funkci ministra zahraničí České republiky čtyři roky, z nichž naprostou většinu rámovala ruská válka proti Ukrajině. Šlo o období každodenního krizového managementu v prostředí bezprecedentního bezpečnostního napětí. Během těchto let byl systematicky konfrontován s konkrétními kroky Ruské federace – diplomatickými nátlaky, dezinformačními operacemi, porušováním mezinárodního práva i otevřeným pohrdáním suverenitou cizího státu.

Lipavský opakovaně předvolával ruského velvyslance, veřejně i neveřejně reagoval na ruské útoky proti civilnímu obyvatelstvu na Ukrajině a řešil důsledky ruských aktivit přímo dopadajících na bezpečnost České republiky. Jinými slovy, byl přímým účastníkem klíčových diplomatických střetů s Ruskem a jejich dopadů na naši zemi. Z titulu funkce měl možnost pracovat i s neveřejnými podklady a vnímat ruské chování v praktické diplomatické rovině.

Právě v tomto kontextu přebírá vedení české diplomacie Petr Macinka z hnutí Motoristé sobě. Vstupuje do úřadu v mimořádně složité chvíli, kdy je zahraniční politika České republiky pevně zasazena do rámce transatlantických vazeb, podpory Ukrajiny a otevřeného vymezování se vůči ruskému imperialismu. 

Macinkova pozice je o to komplikovanější, že jeho vlastní politické přesvědčení s tímto rámcem dlouhodobě koliduje. Motoristé sobě se profilují skepticky vůči dosavadní zahraničněpolitické orientaci, relativizují bezpečnostní hrozbu ze strany Ruska a akcentují rétoriku „národního zájmu“, která však v praxi často znamená ústup od jasných hodnotových i aliančních závazků. 

Funkce ministra zahraničí není prostorem pro experimenty ani pro vnitropolitickou symboliku. Je to pozice, v níž osobní názory musí ustoupit faktům, závazkům a kontinuitě státu. Pokud nový ministr vstupuje do úřadu s ideovým nastavením, které je v rozporu s dosavadní bezpečnostní analýzou i se zkušeností jeho předchůdce, dostává se do zásadního napětí – nikoli s opozicí či médii, ale s realitou mezinárodní politiky.

Právě v tomto bodě se dostáváme k podstatné otázce důvěry a autority. Jestliže nový ministr naznačuje odklon od interpretace bezpečnostních hrozeb, které formovaly českou zahraniční politiku v posledních letech, je legitimní se ptát: kdo jiný v této zemi by měl mít lepší přehled o skutečných záměrech Ruska než ministr zahraničí státu, který je dlouhodobě vystaven jeho nepřátelským krokům? A pokud se rozhodneme tento pohled odmítnout, měli bychom být schopni poctivě vysvětlit, na základě jakých informací a zkušeností tak činíme.

Ano, pro část veřejnosti je automatickým reflexem nevěřit žádnému členu vlády Petra Fialy. To je politická realita, se kterou lze polemizovat, nikoli ji ignorovat. Pokud ale tuto nedůvěru přijmeme jako výchozí bod, pak nezbývá než se opřít o něco trvalejšího a méně ideologického: o historickou zkušenost.

Historie ruské expanze

Historie ruského státu o této skutečnosti svědčí jednoznačně. Již v období carství byla expanze nikoli vedlejším důsledkem politiky, ale jejím hlavním principem. Ruský stát se od samého počátku definoval nikoli jako obranný útvar, nýbrž jako entita, jejíž stabilita a prestiž byly přímo závislé na neustálém územním růstu.

Za vlády Ivana IV. Hrozného v 16. století dochází k zásadnímu zlomu, kdy se Moskva přestává chovat jako regionální mocnost a začíná systematicky pohlcovat své okolí. Dobytí Kazaňského a Astrachaňského chanátu bylo vědomým krokem k ovládnutí Volhy a otevření cesty k dalším výbojům na východ. Následná kolonizace Sibiře pak probíhala formou vojenského násilí, pokusů o nucenou christianizaci a ekonomickým vykořisťování původních obyvatel. Už zde vidíme vzorec, který se bude opakovat. Expanze je legitimizována „bezpečností“, ale realizována imperiální dominancí.

Za Petra I. Velikého nabývá ruská expanze modernější, státně organizované podoby. Válka se Švédskem a zisk přístupu k Baltu byly jasným signálem, že Rusko se hodlá vnutit do evropského mocenského systému silou. Založení Petrohradu na dobytém území se stalo symbolem triumfu nad poraženým soupeřem. Rusko se v této fázi již nepovažuje za obránce vlastního prostoru, nýbrž za subjekt oprávněný měnit hranice Evropy.

Vrchol imperiální expanze přichází v 18. století za Kateřiny II. Ruské carství se aktivně podílí na dělení Polska, tedy suverénního evropského státu, který nepředstavoval pro Rusko žádnou existenční hrozbu. Současně dochází k masivnímu postupu na jih – anexi Krymu, pronikání na Kavkaz a do oblasti Černého moře. Tyto kroky jsou doprovázeny tvrdou rusifikací, potlačováním místních elit a likvidací politické autonomie dobytých území.

V 19. století se expanze přesouvá do Finska, Pobaltí, Zakavkazska a Střední Asie. Ruské impérium zde postupuje klasickou koloniální logikou: vojenské obsazení, dosazení loajální správy, potlačení místní kultury a integrace území do centrálně řízeného státu. Opět nejde o obranu, ale o rozšiřování sféry vlivu bez ohledu na vůli místního obyvatelstva.

Pád carského režimu v roce 1917 představoval pouze ideologickou přeměnu ruské expanzivní logiky. To, co se změnilo, nebyly cíle ruské moci, nýbrž jazyk, kterým byly ospravedlňovány. Místo „pravoslaví, samoděržaví a národa“ nastoupila rétorika třídního boje a proletářského internacionalismu. Praktická politika však zůstala překvapivě stejná.

Vznik Sovětského svazu byl od počátku spojen s násilným znovudobytím území, která se po rozpadu carské říše pokusila o skutečnou nezávislost. Ukrajina, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán či středoasijské republiky nebyly „dobrovolně sjednoceny“, ale vojensky poraženy a následně integrovány do nového impéria. Sovětská federace se stala jednoduše centralizovaným státem řízeným z Moskvy, který pokračoval v imperiální tradici carství jinými prostředky.

Ve 30. letech se expanzivní charakter SSSR projevuje nejen vnější politikou, ale i brutální vnitřní kolonizací. Kolektivizace, hladomory – zejména na Ukrajině – a masové deportace celých národů sloužily k rozbití místních elit a k definitivnímu podřízení periferií centru. Zvláště hladomor let 1932 až 1933 nelze chápat pouze jako selhání hospodářské politiky; šlo o nástroj moci, který měl zlomit odpor a upevnit kontrolu nad strategickým územím.

Druhá světová válka poskytla Sovětskému svazu ideální příležitost k dalšímu rozšíření. Pakt Molotov–Ribbentrop byl cynickým dělením sfér vlivu s nacistickým Německem. Výsledkem byla anexe Pobaltí, východního Polska, Besarábie a části Finska. Po roce 1945 se pak sovětská expanze přesouvá do střední a východní Evropy, kde Moskva instalovala satelitní režimy plně podřízené jejím zájmům.

Československo, Polsko, Maďarsko či NDR se staly vazaly. Jakmile se některý z těchto států pokusil o více autonomní politiku, odpovědí byla síla – Budapešť 1956, Praha 1968. Sovětská doktrína „omezené suverenity“ otevřeně deklarovala, že právo národů na sebeurčení končí tam, kde začínají zájmy Moskvy. To je definice impéria, nikoli obranného bloku.

Ani konečná fáze SSSR nepřinesla skutečný odklon od této logiky. Vojenská invaze do Afghánistánu v roce 1979 jasně ukazuje, že Sovětský svaz byl ochoten rozšiřovat svůj vliv i mimo tradiční evropský prostor, pokud to považoval za strategicky výhodné. Argumentace opět zněla „stabilizace“ a „bratrská pomoc“, realitou však byla dlouhodobá okupace a destrukce cizí země.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 byl mnohými interpretován jako konec ruského imperialismu. Ve skutečnosti šlo pouze o jeho dočasné oslabení, nikoli o hodnotovou nebo strategickou proměnu. Ruská federace nepřevzala jen mezinárodní závazky SSSR, ale především jeho geopolitické uvažování a přesvědčení, že okolní prostor je přirozenou sférou vlivu Moskvy.

Již 90. léta ukazují, že Moskva nikdy nepřijala plnou suverenitu postsovětských států jako definitivní stav. Války v Čečensku se staly jasným signálem, že snaha o skutečné odtržení od centra bude potrestána bez ohledu na lidské náklady. Brutalita, s jakou ruský stát postupoval, předznamenala metody, které se později uplatní i mimo vlastní hranice.

S nástupem Vladimira Putina dochází k systematické obnově imperiální politiky. Putin otevřeně označil rozpad SSSR za „největší geopolitickou katastrofu století“ – nikoli z humanitárních, ale z mocenských důvodů. Od této chvíle je cílem ruské politiky revize poválečného uspořádání Evropy a návrat k hierarchickému modelu, v němž mají malé státy omezenou suverenitu a velmoci rozhodují.

První otevřený test přichází v roce 2008 v Gruzii. Ruská intervence a následné uznání separatistických regionů jasně ukazují nový standard, kdy si Moskva vyhrazuje právo vojensky zasáhnout, pokud se sousední stát odchyluje od jí předepsaného směru. Argumentace ochranou menšin a bezpečností je přímým pokračováním sovětské i carské rétoriky.

Ukrajina představuje vrchol této kontinuity. Anexe Krymu v roce 2014 a plnohodnotná invaze zahájená v roce 2022 jsou trestem za politickou emancipaci Ukrajiny. Moskva tím dává jasně najevo, že existenci suverénního, prozápadně orientovaného státu ve svém sousedství vnímá jako nepřijatelnou. Nejde o Ukrajinu jako takovou, ale o precedent. Pokud může uspět ona, mohou uspět i další.

Současná Ruská federace tak neoperuje logikou mezinárodního práva, ale logikou impéria. Pojmy jako „sféra vlivu“, „historické území“ či „ruský svět“ nahrazují moderní pojetí státní suverenity. Stejně jako v carství a SSSR je expanze ospravedlňována nutností obrany – a stejně jako tehdy je výsledkem destabilizace, násilí a podmanění slabších.

Zásadní je, že tento přístup není osobním selháním jednoho vládce. Putin je symptomem, nikoli příčinou. Ruský politický systém, bezpečnostní elity i veřejný diskurz jsou dlouhodobě formovány představou, že Rusko buď expanduje, nebo upadá. Tento binární pohled znemožňuje skutečně mírovou koexistenci se svobodnými sousedy.