Vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana

Vážení a milí spoluobčané, přeji vám krásný dobrý den.

Setkáváme se opět po roce, abychom společně zhodnotili, co se nám za ten rok podařilo a případně co se za ten rok nepodařilo. A jsem rád, že vám mohu říci, že těch radostných zpráv je daleko více. A chtěl bych poděkovat všem, kdo se za naše úspěchy zasloužili. Jaké úspěchy to jsou. Česká republika je šestá nejbezpečnější země na světě. Jsme dokonce lepší než Švýcarsko. Máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii a také nejnižší míru příjmové diferenciace, respektive míru chudoby v Evropské unii. Náš ekonomický růst je jeden z nejvyšších, a naopak naše zadluženost jedna z nejnižších. Tak na co si máme stěžovat?. Měli bychom být hrdý a sebevědomý národ, který si váží svých úspěchů. Ale samozřejmě, že každé světlo má své stíny, a dovolte mi, abych i o těchto stínech vám něco řekl.

Ekonomický růst je krásná věc, ale aby byl trvalý, musí být doprovázen růstem investic a tady máme své nedostatky. Podíl veřejných investic na celkových výdajích státního rozpočtu je nízký a klesající a zejména dochází k poklesu investic do dopravní infrastruktury. Je to ostuda, že například není hotová silnice mezi Brnem a Vídní, ale takových dálnic, obchvatů a dalších staveb je celá řada.

Je dobře, že máme nízkou nezaměstnanost, ale stále je zde skupina lidí, kterým říkáme nepřizpůsobiví. Mluvil jsem nedávno s novou ministryní práce a sociálních věcí a shodli jsme se na tom, že je třeba omezit sociální dávky těm, kdo odmítají nabízenou práci.

Růst hrubého domácího produktu je výborný, ale musí být doprovázen růstem životní úrovně. Jsem rád, že konečně dochází k růstu mezd. Pod tlakem nedostatku pracovních sil, který nutí zaměstnavatele k tomu, aby tyto mzdy zvyšovali, neboť jinak jim pracovníci utečou jinam. A měl bych jeden námět, který se vám možná bude zdát bizarní. Před patnácti lety jsme měli 80.000 státních úředníků, ne státních zaměstnanců, státních úředníků. Dnes jich máme 150.000, protože se nám množí podle Parkinsonových zákonů. Kdyby se alespoň část z nich podařilo uvolnit, protože tito lidé si často jenom vymýšlejí zbytečnou práci, soukromý sektor, který trpí nedostatkem pracovních sil, by je velmi rád přijal, odbřemenil by se státní rozpočet a uvolnilo by se napětí na trhu práce. Teď mě státní úředníci určitě nebudou mít rádi, ale já to s nimi myslím dobře.

Tolik k ekonomické situaci České republiky a závěrem, protože jsem sám starobní důchodce, bych chtěl popřát starobním důchodcům, aby v příštím roce došlo k výrazné valorizaci těchto důchodů. Někdy mně píší, co z toho budeme mít, když se pořád zdražuje. Ale já jim připomínám, že zdražování, neboli inflace, je u starobních důchodů zahrnuto do valorizace, takže se nemají čeho obávat. A jenom bych si přál, aby se tato valorizace odehrávala stejnou částkou pro všechny. Protože v opačném případě se neustále zvětšuje rozdíl mezi novými a starými důchody.

Teď bych přešel k zahraniční politice. Jenom velice stručně. Jsme součástí Evropské unie, jsme součástí Severoatlantické aliance a měli bychom se v obou těchto organizacích chovat jako energický a sebevědomý partner, který když se mu něco nelíbí, tak to dá najevo. Pokud jde o Evropskou unii, víte, že jí neustále vytýkám, že nedokáže chránit své vnější hranice. A pokud jde o Severoatlantickou alianci, myslím si, že by měla být daleko aktivnější v boji proti islámskému terorismu. Nu a ten nejbolavější problém, který zde máme, migrační kvóty, musí být řešen v souladu s českými národními zájmy. A naším národním zájmem pochopitelně je zachování suverenity České republiky. Nikdo nám nemůže diktovat, koho umístíme na své území. A věřím, že koncept migračních kvót skončí v propadlišti dějin a že za rok už se o něm nebude mluvit.

A nyní mi dovolte, abych přešel k vnitropolitické scéně. Ta zažila tento rok doslova zemětřesení. Po volbách se dvě nejstarší české politické strany, to jest sociální demokracie a strana lidová, dostaly na okraj propasti a téměř, téměř se nedostaly do Parlamentu. Ať si vedoucí představitelé těchto stran sami zhodnotí, proč k tomu tak došlo. Nicméně sešel jsem se s vedoucími představiteli všech devíti parlamentních subjektů a zeptal jsem se na jejich představu o povolebním upořádání. Víte, co mi řekli? Pane prezidente, s námi nikdo nechce jednat. A to mi říkali všichni, a to je přece nesmysl. Znamená to tedy, že pokud s vámi opravdu někdo nechce jednat, tak vy za ním musíte jít, nesedat jako panenka v koutě a jednání může začít i z vaší iniciativy. A mělo by to být jednání, které se bude týkat jak programových, tak personálních kompromisů, jak je v politice zvykem.

Myslím si, že návrh programového prohlášení Babišovy vlády je pro takové diskuse docela dobrým výchozím materiálem. Když mluvím o Babišově vládě, chtěl bych poznamenat, že jsem dostával moudré rady, které mi říkaly, nejmenujte Babišovu vládu dřív, než Babiš získá důvěru v Poslanecké sněmovně. Ale to by reálně znamenalo, že po týdny, možná dokonce po měsíce, tady povládne Sobotkova vláda v demisi. A to si snad proboha nikdo nepřeje. Nechci váš strašit Belgií, kde jednání o vládě trvalo dva roky. Myslím si, že během několika málo měsíců se podaří mít zde vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny a nebude-li úspěch hned v prvním kole, vytvořím časový prostor pro důkladná jednání politických partnerů tak, aby snad někdy v únoru se uskutečnil druhý pokus, který již může být úspěšný.

Nezapomeňte, že v politice jsou dva extrémy. První: Pokus obklíčit vítěze voleb, vytvořit proti němu jakousi pseudokoalici těch méně úspěšných a izolovat ho. Druhý extrém: Vítěz zašlape do země všechny poražené a vládne sám. Myslím si, že z hlediska demokratických procedur je dobré usilovat o to, aby žádný z těchto extrémů se neuskutečnil a aby politické strany spolu jednaly. A ty, které se dohodnou, vytvořily patrně menšinovou tolerovanou vládu.

Závěrem této části bych chtěl potěšit občany a nepotěšit politiky. Občas slyším hlasy, že bych měl vypsat předčasné volby, což mi Ústava v některých situacích umožňuje. Chci naprosto jasně říci, že to nikdy neudělám. Protože předčasné volby několik měsíců po řádných volbách, by byly výsměchem občanům, kteří šli k řádným volbám a volili tak, jak volili. Občané rozdali karty a politici musí umět s těmito kartami hrát. Občany nemůžete vyměnit. Ale můžete vyměnit politiky. Proč ne. Někteří z nich možná skončí v opozici. A jak napsal Rudolf Bechyně, starý sociální demokrat za první republiky, "suchá je skýva opozice". A já dodávám: "Tato skýva někdy není ani posolená." Takže nepřeji nikomu, aby skončil v opozici, ale na druhé straně demokracie samozřejmě určitou opozici v Parlamentu vyžaduje, a ať se každý sám rozhodne, zda takovou opozicí chce být.

Věřím, že nedojde k tomu, že se budeme obviňovat z toho, že výsledky minulých parlamentních voleb byly zmanipulovány zahraničními rozvědkami. Je to ubohé, je to trapné a je to urážející. Volby byly svobodné, a jsem rád, že i Bezpečnostní informační služba vydala prohlášení, kde konstatuje, že k žádnému takovému ovlivňování nedošlo. Jsme svobodná země se svobodnými občany.

A dnes si už můžeme říci, že jsme i úspěšná země. Před dvěma lety jsem vám řekl, že skončila blbá nálada. Dnes vám říkám, že se nemáme za co stydět a že je mnoho věcí, na které můžeme býti hrdi. Takže zdvihněme hlavu a buďme sebevědomými lidmi, kteří spoléhají na svůj vlastní rozum a nedají se manipulovat, ať už údajnými zahraničními rozvědkami nebo zejména českým tiskem, Českou televizí a dalšími médii. Spoléhejte na vlastní rozum a já mám pro to své heslo, které jsem vám už jednou říkal: "Věřím, že zdravý rozum zvítězí nad závistivou hloupostí". A nyní mi dovolte, abych připil na vítězství zdravého rozumu, na úspěch České republiky a na úspěch nás všech. Šťastný a veselý nový rok.