Přečtěte si celý projev prezidenta republiky Miloše Zemana přednesený v Poslanecké sněmovně

Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci, doufám, že mi dovolíte, abych vás takto oslovil, neboť jsem byl sám šest let poslancem v této Sněmovně.

Chtěl bych vám především blahopřát k vašemu zvolení a popřát mnoho úspěchů ve vaší práci, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. To zaprvé. Zadruhé, chtěl bych poděkovat i těm poslancům, kteří zde v minulosti pracovali a kteří již nebyli zvoleni, ať už proto, že nekandidovali, anebo proto, že jim voliči nedali důvěru. Myslím, že za svoji čtyřletou práci si toto poděkování zaslouží. A protože stará generace má takovou tendenci zaplavovat veřejné prostranství nevyžádanými radami, které mladá generace přijímá se shovívavým úsměvem, dovolte mi, abych vám dal jednu jedinou radu, která je současně přáním. Přeji vám, abyste nikdy neztratili kontakt se svými voliči, a abyste naopak tento kontakt trvale rozšiřovali a nespoléhali se jenom na kontakt v době předvolební kampaně.

Vím, že malostranské paláce jsou útulné, ale občané nejsou uvnitř, občané jsou vně. Vím, že poslanecké dny a poslanecké kanceláře zrovna nepřekypují dychtivými občany, kteří se chtějí setkat se svými poslanci. A snad právě proto je dobré, nejdou-li občané za politiky, aby politici šli za lidmi. Kamkoli. Na náměstí, do sálů, třeba i do hospody, proč ne. Aby nebyli jenom ozvučnou deskou, ale sami říkali své názory a poslouchali i názory občanů České republiky, protože jenom v dialogu se rodí pravda.

Poslední, co chci v rámci tohoto přání říci, je jedna nezdvořilá poznámka. Nemám rád, když politici přijdou do podniku, setkají se s vedením tohoto podniku a nesetkají se se zaměstnanci. Nemám rád, když politici přijdou do města nebo obce, setkají se s místním zastupitelstvem a nemají odvahu, možná čas, setkat se s občany. Přejme si, aby vaše práce zahrnovala i tento kontakt, a jako prognostik vám mohu slíbit, že tím výrazně zvýšíte pravděpodobnost svého dalšího znovuzvolení.

A nyní už mi dovolte, abych se vyjádřil k tématu, kvůli kterému toto zasedání Poslanecké sněmovny bylo svoláno, tedy k tématu důvěra vládě premiéra Babiše. Je pochopitelné, že jestliže jsem jmenoval Andreje Babiše premiérem a následně jeho vládu, je povinností prezidenta sem přijít a vyjádřit této vládě podporu. Svoje vystoupení na toto téma jsem si rozdělil do čtyř částí. První část se týká premiéra, druhá část vlády, třetí část programového prohlášení a čtvrtá část všeho ostatního.

Pokud jde o osobu premiéra, je pochopitelné, že premiérem má být jmenován předseda vítězné strany. Nesnáším, jestliže je toto pravidlo obcházeno a jestliže vzniká jakýsi slepenec méně úspěšných stran, které se snaží vytlačit vítěze na okraj politického spektra. Na druhé straně je samozřejmě povinností jmenovaného premiéra usilovat o partnerství s méně úspěšnými politickými subjekty a hledat s nimi rozumnou dohodu.

Pokud jde o největší a téměř jediný problém, který se v této první části mého vystoupení vyskytuje, pak je to samozřejmě problém trestního stíhání Andreje Babiše. Odpovím na to naprosto jednoznačně. Od starořímských dob platí presumpce neviny. A presumpce neviny říká, že na obviněného je třeba pohlížeti jako na nevinného do doby, než je případně pravomocně odsouzen. Prosím tedy všechny politiky včetně sebe, aby si nehráli na policejní vyšetřovatele nebo na státní zástupce nebo dokonce na soudce. Není to jejich funkce. Nechme pracovat orgány činné v trestním řízení a přijměme s pokorou jejich rozhodnutí.

Já sám jsem zaregistroval několik podivných případů, když jsem si vzpomněl na jinou starořímskou zásadu in dubio pro reo, neboli při pochybnostech ve prospěch obviněného. Uvedu alespoň dva tyto případy. Nedávno jsme s panem ministrem spravedlnosti konstatovali existenci zprávy, která říká, že v osmdesáti procentech případů soudy osvobodily komunální politiky, kteří byli policií obžalováni. V osmdesáti procentech případů, vážení kolegové, a to je hodně.

A druhý a poslední případ, abych vás dlouho nezdržoval, je známá kauza Budišov, kde byla obžalována Věra Jourová, dokonce podle vlastního vyjádření chtěla ve vyšetřovací vazbě spáchat sebevraždu. Po několika měsících byla propuštěna a nyní se stala naší komisařkou v Bruselu. A jak víte, kauza Budišov byl také dotační podvod. Takže zachovejme si rozumnou míru skepse. Ale pokud máme něco požadovat, tak je to především to, aby vyšetřování probíhalo relativně rychle. Neměli bychom opakovat situaci, kdy například bývalá zpívající ministryně obrany Vlasta Parkanová je již pět let vyšetřována za údajně předraženou dodávku letadel CASA, a za těch pět let se vyšetřování prakticky nepohnulo z místa. Nebylo by dobré, aby nám jakýkoli vyšetřovatel po pěti letech řekl, vyšetřování skončilo, zapomeňte, sorry jako.

A nyní mně dovolte, abych přešel ke druhému bodu, a to je složení vlády. Setkal jsem se se všemi novými členy vlády. Měl jsem z toho velmi sympatický dojem, i když samozřejmě za hodinové setkání nemůžete nikoho důkladně posoudit, ale jednu věc musím říci, protože mě potěšila. Když jsem mluvil s novým ministrem školství, zjistil jsem, že má mírně řečeno velmi distancovaný postoj k inkluzi. A mě to potěšilo proto, protože já už několik let protestuji proti inkluzi jako zrůdnému sociálnímu experimentu. Měl bych deset argumentů proti inkluzi, ale řeknu vám jeden jediný. Jeden z nejsilnějších lidských citů je radost z úspěchu. Dítě, mentálně postižené a zařazené do normální třídy, tuto radost ztrácí. Bude tam vždycky poslední. Zatímco ve speciální nebo praktické třídě bude mít šance, aby občas vyniklo. Promiňte mi, že jsem se trochu rozohnil, ale toto je téma, které mě opravdu dlouhodobě zajímá, a je už sekundární, že na inkluzi měly jít čtyři miliardy korun, které bychom jistě dokázali využít daleko a daleko rozumnějším způsobem. Tolik tedy k vládě.

Třetí, předposlední bod, programové prohlášení. Přečetl jsem si toto programové prohlášení, novou verzi ještě nemám, ale byl jsem o ní informován, a ve vánočním poselství jsem toto programové prohlášení ocenil jako dobré východisko, nikoli jako definitivní produkt, právě pro diskuzi politických partnerů. Trochu mně připomíná v tom dobrém slova smyslu švédský stůl, kde si každý může vybrat, na co má chuť. Zdá se mi, že v některých případech jsou tam témata, na kterých se může sjednotit velká část naší politické scény. Rád bych vyzdvihl téma přímé demokracie, a to nejenom zákon o obecném referendu, který se v druhé verzi programového prohlášení objevil, ale také přímou volbu starostů, primátorů a hejtmanů. A chtěl bych připomenout hnutí STAN, že jsem kdysi na jejich sjezdu s nimi souzněl právě v požadavku na tuto přímou volbu. Doufám, že na tento svůj programový bod nezapomněli.

Dalším programovým svorníkem v trošku jiné struktuře může být požadavek na zlepšení situace starobních důchodců nebo zdravotně postižených. Tady se ovšem vždy musíme ptát, kde na to vezmeme peníze, a totéž platí i o požadavku ODS na snížení daní. A já si myslím, že jsou zdroje, nelekejte se toho výrazu, zdroje jsou, ony opravdu jsou, protože tato země je každý rok zatěžována čtyřiceti miliardami korun dotací na obnovitelné zdroje, zejména solární. A tyto dotace způsobily minulé vlády a minulý parlament, ale to neznamená, že přes obavy s arbitráží můžeme tuto obrovskou zátěž zcela ignorovat.

Provokace číslo dvě, a ještě jich bude několik. Seznámil jsem se s tím, že ze státního rozpočtu jde jedenáct miliard korun na neziskové organizace. Dámy a pánové, jsem známý přítel neziskových organizací, ale někdy si říkám, že by měly hospodařit za své a nevysávat státní rozpočet, protože jedenáct miliard korun je opravdu hodně peněz.

Provokace číslo tři. Chtěl bych prostřednictvím předsedajícího upozornit pana premiéra, že ve Strakově akademii pracovalo před pěti lety asi pět set úředníků, a dnes jich je tam necelých tisíc. Myslím, že i paní ministryně práce a sociálních věcí ve svém ministerstvu zažila podobnou situaci, a není sama. Chcete-li tedy odbřemenit rozpočtové výdaje, abyste měli dost peněz na tyto bohulibé účely, o kterých jsem mluvil, snižte prosím přebujelý počet úředníků, kteří si často vymýšlejí zbytečnou práci. My tady pronášíme projevy o informatizaci veřejné správy a tato informatizace, která by měla nahradit rutinní práci úředníků, se míjí účinkem a podle Parkinsonových zákonů například máme dvakrát více úředníků v republice, než bylo v době mé vlády.

Poznámka poslední k programovému prohlášení. Mám několikaletý spor s panem premiérem, který se týká významu investic. Platí jednoduchá rovnice, ekonomický vývoj v budoucnosti je funkcí objemu investic v přítomnosti. Je tam časové zpoždění odpovídající například délce výstavby, ale to teď není tak podstatné. Dával jsem paní ministryni financí materiál, který jasně prokazuje, že objem investic výrazně klesá, a tím jsme odsouzeni k tomu, aby v té budoucnosti ten krásný pětiprocentní ekonomický růst už přestal existovat. Já vím, přátelé, že investice nemají volební právo. Já vím, že nikomu nepřinesou žádné nové voliče. Ale pan premiér i já máme rádi knihu Jana Bati, Budujeme stát pro 40 milionů lidí. A co jiného je tato kniha než investiční program pro Českou republiku? Já vítám úvahu o ministerstvu pro veřejné investice, vítám úvahu o dlouhodobém investičním programu, ale chtěl bych vidět konkrétní výsledky, nikoli slibované, ale reálné kilometry dálnic. A věřím, že v příštích čtyřech letech k tomu dojde. Tolik tedy k programovému prohlášení.

A nyní přecházím k poslední části, části, která se jmenuje různé, a kterou bych také mohl nazvat, jak dál. Zdůrazňuji, že to není prezident, který by měl jednat o vládě. To není jeho funkce. Samozřejmě, že nikdy neodmítnu žádost o konzultaci, ale také ji nikdy nebudu iniciovat. Očekávám tedy od premiéra, že povede často dlouhá a náročná vyjednávání opírající se o některé svorníky, o nichž jsem mluvil v části věnované programovému prohlášení. Jsem si vědom toho, že to může trvat velmi dlouho. Podívejte se na Německo. Už několik měsíců tam probíhá debata o koalici a já si myslím, že ještě nějakou dobu probíhat bude. Uznávám, že teď na to nebylo příliš mnoho času ze dvou důvodů. Zaprvé, pan premiér mě požádal, abych jmenoval jeho vládu 13. prosince, a já jsem mu vyhověl, protože jsem uznal jeho pádný důvod, a to byla návštěva Evropské rady v Bruselu 14. prosince. Ale tím naběhla ona třicetidenní lhůta a kromě toho, a to je druhý důvod, tady byly vánoční a novoroční svátky, takže se toho zase tak moc neudělalo.

Zavazuji se tedy, že vytvořím před avizovaným druhým pokusem dostatečný časový prostor odpovídající možná německému modelu, aby mohla proběhnout ona jednání, ať už budou směřovat k většinové koaliční vládě, anebo naopak k menšinové vládě s tolerancí nebo podporou některých parlamentních subjektů. Neprozrazuji žádné tajemství, když vám řeknu, že je zde několik variant takové podpory. Nebudu ty strany jmenovat, ale řeknu vám čísla, 103, 108, 115 a 140. Nic jste neslyšeli.

Nicméně dovolte mně přece jenom jednu poznámku ke koaliční vládě. Existuje bonmot, který se připisuje bývalému slovenskému premiérovi Vladimíru Mečiarovi, a ten zní, že stupňování slova nepřítel má tři stupně: první stupeň - nepřítel, druhý stupeň - úhlavní nepřítel a třetí stupeň - koaliční partner. Když jsem tento bonmot říkal jednomu svému kolegovi, smutně se na mě podíval a pravil, Miloši, existuje ještě čtvrtý stupeň – Parteigenosse. A já mu říkal, ano, máš pravdu. Já jsem své stranické soudruhy v této roli také zažil. Takže musím říci, že chápu snahu Andreje Babiše stát v čele jednobarevné menšinové vlády, stát v čele vlády založené na odbornících, stát v čele vlády, která bude pracovat jako jednolitý dělný tým a která nebude rozdírána vnitřními, zejména koaličními rozpory.

A co říci na závěr? Uvědomuji si, že dnes Poslanecká sněmovna, právě protože zdaleka neproběhla všechna nezbytná jednání, velmi pravděpodobně důvěru Babišově vládě nevysloví. Potvrzuji svůj závazek jmenovat Andreje Babiše podruhé premiérem a vyjadřuji znovu i svůj závazek k vytvoření dostatečného časového prostoru pro klidná, věcná a pracovní jednání. Věřím, že i dnešní jednání Poslanecké sněmovny, pokud se soustředí na obsah programového prohlášení, což by měl být základ jakékoli důvěry mezi parlamentními subjekty, bude věcné, klidné a konstruktivní.

Milí kolegové a milé kolegyně, zcela závěrem vám chci ještě jednou blahopřát. Ale víte k čemu? Političtí komentátoři i straničtí bafuňáři se buď radují, nebo naopak žalostní nad výsledky svých parlamentních subjektů. To dokážu pochopit. Ale vy všichni, jak tady jste, jste zvítězili. A to je potřeba si uvědomit. Zvítězili jste díky důvěře voličů, a já vám právě k tomuto vítězství blahopřeji a přeji vám, abyste ho dokázali přetavit do užitečné práce pro Českou republiku.

Děkuji vám za vaši pozornost.