KOMENTÁŘ: Vítězný únor je bohužel stále živý. Bolševičtí vrazi mají sochy i čestná občanství

Neumíme se odstřihnout od minulosti a hlavně se s ní vypořádat. Nejedná se o žádné prázdné fráze. Komunistický převrat z 25. února 1948 je neustále mezi námi přítomný a živý. Nepřestali jsme s oslavováním bolševických zločinců. Jinak by například v Českém Těšíně nemohl disponovat čestným občanstvím Klement Gottwald, jeden z největších masových vrahů v historii Československa. Rovněž druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký, který pomáhal nastolit totalitní režim a spolurozhodoval o trestech smrti, stále díky své soše straší v Zákolanech. Jeho jméno zůstane spojeno i se zlodějskou měnovou reformou v roce 1953, ačkoli ji ještě několik hodin před jejím spuštěním vehementně popíral. Ze dne na den ožebračil národ. Známé Plzeňské povstání proti okradení bylo brutálně potlačeno.

Buď vstoupíte do JZD, anebo děti odvezeme na Sibiř

Po starých časech se zřejmě stýská i v Ústí nad Labem, kde budovu tamního krajského úřadu stále zdobí obří srp a kladivo. Komunistické symboly jsou bohužel téměř dvaatřicet let po zhroucení totality stále přítomné. Jedná se o varovný signál, který naznačuje, jak města i obce bagatelizují oběti bolševického zrůdného režimu. Pro oběti režimu je to rána, která bolí více, než když je estébáci mlátili na vyšetřovatelnách pod rozsvícenou lampou.

Pachuť komunismu je cítit i ze současného premiéra Andreje Babiše, který se zapletl se Státní tajnou bezpečností a navíc se oháněl rudou stranickou knížkou KSČ. Nynější vláda dokonale mladé generaci v přímém přenose předvádí, jak rudé zlo po Únoru likvidovalo živnostníky. Stejně jako za komunistů jsme svědky destrukce drobných obchodníků, protože jim vláda není ochotna dostatečně během koronavirové krize finančně pomoci. A tak mnozí o své firmy rovněž přišli, i když ne z ideologických důvodů. Ovšem na jejich zkáze se rovněž podílí stát.

Části populace komunisté poznamenali život až do dneška. Mnozí mají před očima své blízké, které jim režim zavraždil. Ano, zavraždil, protože o popravě nemůže být ani řeč, ta je odvozena od sousloví po právu. A komunisté nechali vyhasnout 248 nevinných lidských životů, protože jejich odpůrci nové garnituře překáželi v budování zářných, světlých zítřků. Neštítili se ani oběsit i jedinou ženu, kterou byla Milada Horáková, za niž orodovaly světoznámé osobnosti.

Bolševická šikana  se nezastavila před ničím. Kromě fyzického bití, psychického týrání si vzala za rukojmí i děti, jimiž při kolektivizaci vydírala sedláky, kteří nechtěli vstoupit do JZD. Někteří senioři stále vidí, jak k nim na dvůr přišli muži v kožených kabátech a na majitele hospodářství začali řvát, že pokud se nepodvolí, jeho potomci budou transportování na Sibiř. Komunisté výborně ovládali psychologii, věděli, že zemité hospodáře nějaká facka či vyhrožování nezlomí. Ale hrozbu, že přijdou o ratolesti, už museli brát vážně. Řada z nich spáchala sebevraždu, když byli svědky, jak jim odvádějí jejich milované koně a zabírají grunt, na němž se tolik nadřeli, aby prosperovali.

Třídní nenávist proti kritikům režimu se po takzvaném Vítězném únoru šířila jako lavina. Pocítili ji českoslovenští, hrdinní letci bojující během druhé světové války pod hlavičkou RAF. Místo vděčnosti, že pomohli vybojovat svobodu a porazit fašismus, skončili na dlouhé roky v žalářích. Rozpínající moc smetla i hokejový tým dvojnásobných světových šampionů z let 1947 a 1949, neboť vládci pojali podezření, že mistři elegantních kliček chtějí emigrovat. Nepohodlným se například stal i tolik oblíbený kněz  Josef Toufar, jehož vyšetřovatelé přesně před 71 lety doslova umučili. Proti odpudivosti systému se na den přesně před 52 lety upálil Jan Zajíc, který rovněž jako Jan Palach chtěl probudit národ z letargie, do níž země po vpádu vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968 upadla. Výčet obětí a perzekuovaných je nekonečný.

Lidský život má hodnotu vysavače či navigace

A nejsmutnější je, že za bolševická zvěrstva i vraždy na železné oponě nebyl po Listopadu 1989 nikdo potrestán. Pokud někdo vysoudí odškodnění, pojme jej jen vztek a o částku ani nestojí. Vždyť například rodina posledního politického vězně Pavla Wonky, který za mřížemi zemřel v dubnu 1988, dostala za jeho smrt směšnou náhradu ve výši 2473 korun. Lidský život se tak dostal na úroveň hodnoty vysavače, anebo navigace do vozu, či levného mobilního telefonu. Sarkasticky bychom mohli poznamenat, že Únor i po 73 letech nadále nad jeho oběťmi vítězí a doslova je degraduje. Není také výjimkou, že političtí vězni doslova živoří, zatímco jejich trýznitelé dostávají movité důchody.

Zarážející je, že část veřejnosti nepochopila zrůdnost nelidského komunistického režimu. Názorným příkladem je skupina bratří Mašínů, která při cestě za svobodou po sobě zanechala sedm mrtvých, včetně dvou příslušníků Sboru národní bezpečnosti Ctirada Kašíka a Jaroslava Honzátka. Jenže sourozenci s třídním bojem nezapočali, jak říkají, jen zvedli hozenou rukavici. Někteří však jejich vysvětlení nechtějí slyšet, pro ně jsou jen vrahy. Paradoxní je, že kritici Mašínů už vůbec neodsoudí, jak komunisté trýznili a nakonec zavraždili chycené členy skupiny Václava Švédu a Zbyňka Janatu. Komunistický teror zkrátka ignorují a vybírají jen určité postavy dějin. Smutné je, že na jednoduchý výklad dějin přistoupili i ti, kteří se s bolševiky nikdy nezapletli.

Komunismus bohužel neustále připomínají některé soukromé televizní společnosti. Zářným příkladem je slovenská JOJ Family, která je v České republice běžně dostupná. Sotva na kanálu skončil nechutný propagandistický seriál Třicet případů majora Zemana, vedení nasadilo snad ještě odpudivější sérii v podobě normalizačního Okresu na severu, v němž soudruh Pláteník chce spravedlivý socialismus pro všechny a pasoval se do role táty regionu, který umí zařídit i vyvezení popelnic zoufalé sousedce.

Část diváků normalizační výplody sleduje z recese, ale pro mladou generaci, která nezažila rudou buzeraci, představují velké nebezpečí. Nabudou dojmu, jak se za komunismu se žilo skvěle, když se vám nedařilo, vždy vám stranický kádr podal pomocnou ruku. Kdo z polistopadových potomků zhlédl slátaninu Jaroslava Dietla Žena za pultem, tak je přesvědčený, že prodejny a lahůdky přetékaly zbožím, tak na co si jejich předci vlastně stěžují? Skutečnosti, že pečivo mnohdy nebylo k dostání už v osm hodin ráno a toaletní papír i hygienické potřeby pro ženy patřily mezi podpultový sortiment, už neuvěří. Vždyť v Ženě za pultem si zákazníci mohli vybrat z několika značek koňaků…

Papaláštví se pořád úspěšně dědí

Opravdu jsme se s minulostí nevypořádali. Roli statečných chartistů někteří zjednodušují, ale přitom pořád máme v myšlení zakódované z minulého režimu bát se. Neříci veřejně svůj názor, například slušně nastínit svému nadřízenému, že pochybil, je pro Čechy charakteristické. Stále v nás pulsuje představa, že pokud tak učiníme, dostaneme hodinovou výpověď. Ani polistopadová generace nenabrala jiný kurz. Rovněž se nepodařila vymýtit protekce, pořád existují strýčci a tetičky, kterým se zavolá, aby neschopní dostali před odborníky přednost.

Manýry komunismu mají v DNA i někteří současní představitelé. Stále platí, že jsme si rovni, ale někteří z nás jsou si rovnější, jak se před rokem 1989 s oblibou říkalo. Papaláštví je nemoc, na kterou neexistuje ani tři desetiletí po nabytí svobody žádný lék, stále se úspěšně dědí, stejně jako obohacovat se na úkor druhých. Část populace se opět řídí socialistickým heslem: Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.

Vítězný únor, po němž se komunisté na 41 let chopili moci, je bohužel stále živý, a to mnohem více, než jsme si ochotni přiznat. Kolik generací bude muset vyrůst, aby se definitivně odstřihly od komunistického uvažování? Stále jsme s budováním svobody a demokracie teprve na začátku dlouhé cesty, zvláště, když v politice, justici a na dalších vlivných místech neustále působí a vládnou bývalí členové KSČ, včetně prezidenta Miloše Zemana. Je smutné, jak nás 25. únor 1948 pohltil a z jeho marasmu se nedokážeme vyprostit plných 73 let poté, co se alkoholická troska jménem Klement Gottwald vrátila z Hradu. Na nápravu křivd a bezpráví není nikdy pozdě. Vůči obětem komunismu máme velký dluh, a to i v roce 2021. Bohužel.