Africké ženy jdou po sociálních dávkách? Mnohé z nich připlouvají do Evropy už těhotné

Problém s těhotnými uprchlicemi je však mnohem složitější. Esther je mladá žena původem z Nigérie, na nebezpečnou cestu do Itálie se vydala v devátém měsíci těhotenství. Její příběh může mnohým vysvětlit, proč mnohem více žen při záchraně u evropských břehů má v náruči malé dítě, případně je těhotných.

Počet těhotných matek mezi uprchlíky v posledních letech rapidně stoupá, přesná statistika se však nevede. Podle nedávné studie ze Sicílie by však těhotné mohly tvořit až 11 procent připlouvajících ženských migrantech od roku 2014. Pozornost jim však nevěnuje skoro nikdo. Politici se v minulých letech snažili hlavně řešit tonutí na moři i vysoký počet počet migrantů.

Ženy patří přitom společně s dětmi k nejohroženějším skupinám. Během cest musí čelit sexuálnímu násilí a nucené práci, mnoho těhotných přitom v Evropě nevyhledává ani lékařskou péči ze strachu, že budou deportovány z kontinentu. Jsou taky snadným cílem anti-migračních proudů, které se na těchto ženách snaží společnosti ukázat typické příklady "příživnictví".

Osudy těchto žen jsou však mnohdy velmi pohnuté. Jejich reprodukce je přísně svázána s muži - ať už se jedná o manžele, milence, partnery či dokonce sexuální násilníky, jen málokterá žena se rozhodne vědomě otěhotnět během namáhavé cesty. Několik organizací dokonce hlásí, že na vině je zejména nedostatečná lékařská péče. Sedm z osmi znásilněných žen přitom požadovaly potrat, nikdo jim ho však nemohl poskytnout.

Odborníci v libyjských uprchlických táborech také varují před tím, že zatímco ženy dobrovolně nechtějí vykonávat sexuální intimitu  kvůli nedostatku hygieny a soukromí, které chybí mezi tenkými stěnami stanů, mnohdy k aktu svolí z toho důvodu, aby si i nadále zachovaly přízeň a ochranu mužů, otců svých dětí. Špatná znalost antikoncepce, či neochota používat ochranu před početím, jako jsou kondomy, vedou pak k nechtěnému otěhotnění.

Lékaři bez hranic se setkali s případy žen, které, aby se ochránily před znásilněním, pak radši svolí ke vztahu s jedním mužem, aby nebyly cílem sexuálních útoků. Některé dokonce vyndávají různé materiály z matrací, které pak umístí do intimních míst, jen aby se bránily před choutky násilníků.

Tyto ženy, které však mají možnost vychovat v Evropě své potomky, se však nehodlají za žádných okolností vrátit do zemí svého původu, i kdyby tam na ně čekal partner a otec dětí. Mnohé, pokud jim hrozí deportace, raději zvolí útěk a zmizí úřadům z radaru i ze země. Mnohé se také domnívají, že nesnesly kruté zacházení na cestách, nelidské podmínky a znásilnění jen pro to, aby se nakonec dočkaly jednosměrné letenky domů.