Přední zastánci brexitu nevybíravě útočili. Po referendu jsou "neviditelní"

Někdejší starosta Londýna Johnson a ministr spravedlnosti ve vládě premiéra Davida Camerona Gove vsadili v kampani před referendem na nejistou kartu a rozhodli se podpořit kampaň za vystoupení Británie z EU. Málokdo tehdy předpokládal, že právě oni nakonec budou stát na vítězné straně, výsledek hlasování z 23. června 2016 ale divoce zamíchal mocenskými poměry na politické scéně a zastánci brexitu před sebou najednou měli vyhlídku získat ty nejvyšší vládní posty.

Poté, co šéf kabinetu Cameron po neúspěchu oficiální kampaně za setrvání Británie v EU oznámil rezignaci, byl Boris Johnson považován za nejžhavějšího kandidáta na premiéra.

Boris Johnson compares Theresa May and Geoffrey Cox to Adam and Eve, saying "they have sewed an apron of figleaves that does nothing to conceal the embarrassment and the indignity of the UK" #BrexitVote latest: https://t.co/YtMFsrWyO7 pic.twitter.com/mhC3PprSGC

Jeho silným zastáncem byl i Gove, pak ale nastal zvrat, který britští komentátoři popisují jako "politický atentát": Gove bez domluvy s Johnsonem oznámil vlastní kandidaturu na šéfa Konzervativní strany. Johnson, kterého podle řady tvrzení vítězství v referendu překvapilo, pak z klání sám odstoupil. Přesto jeho rezignace na premiérské ambice byla překvapením.

"Jen nerad jsem si uvědomil, že Boris (Johnson) nemůže poskytnout takové vedení a sestavit takový tým, který by zvládl nadcházející úkoly," řekl tehdy vcelku nevybíravě Gove, který pak však sám ve volbě předsedy konzervativců utrpěl drtivou porážku. Oba hlavní architekti brexitu tak po jeho vítězném referendu zmizeli z politické arény. Stejně tak se ukázalo, že ani jeden z nich neměl plán, jak po kampani, která slibovala Britům opět převzít kontrolu nad svým osudem, postupovat dál.

Gove v létě 2016 pak přišel o křeslo ministra spravedlnosti, když si jej do vlády nevybrala nová premiérka Theresa Mayová. Johnson naopak získal post ministra zahraničí, ale komentátoři tehdy ironicky glosovali, že Mayová se spíše elegantně zbavila názorového protivníka. Kvůli zřízení nových resortů pro brexit a pro mezinárodní obchod byly Johnsonovy pravomoci poněkud omezené a navíc musel často trávit čas mimo Británii. Johnsonův nepříliš diplomatický způsob vyjadřování vedl také ke stále častějším hlasům volajícím po jeho odvolání.

Ani Nigelu Farageovi, který byl dlouhá léta nejhlasitějším a nejviditelnějším zastáncem brexitu, výsledek referenda politické body nepřinesl. Muž krátce po referendu oznámil odchod z postu předsedy strany UKIP. Vysvětlil to tím, že dosáhl svého cíle - tedy dostat Británii pryč z Evropské unie, a mezi řádky tím přiznal, že i jemu voliči svým rozhodnutím vzali vítr z plachet.

Farage vytvořil z marginální strany UKIP nepřehlédnutelnou sílu britské politiky, která bodovala zejména v místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu. Nikdy sice neuspěla v britských parlamentních volbách, ale odebírala hlasy Konzervativní straně a její vliv byl klíčovým důvodem pro Cameronovo rozhodnutí referendum vůbec vyhlásit.

UKIP se po jeho odchodu potácí v problémech: v roce 2015 získala ještě pod jeho vedením ve volbách 3,9 milionu hlasů, v roce 2017 s novým předsedou už jen necelých 600.000. Farage ze strany odešel loni v prosinci kvůli jejímu údajnému příklonu ke krajní pravici.

Z trojice nejznámějších postav brexitové kampaně si vlivnější postavení zachoval pouze Gove, který po předčasných volbách v roce 2017 získal křeslo ministra životního prostředí. Johnson je nyní řadovým poslancem a jeho šance na vlivnější post v Konzervativní straně je za současných okolností nevelká. Farage po květnových volbách do Evropského parlamentu, jichž už se Britové nezúčastní, přijde i o funkci europoslance, a jeho působení v politice se tak zatím omezuje na roli glosátora.