Slováci se vypařili z Kosova aneb slovenské priority

Do operace KFOR se Slovensko zapojilo v roce 1999, rok poté, co padla podivná vláda Vladimíra Mečiara, která zařídila Bratislavě vyřazení z první vlny rozšíření aliance. A kdyby Mečiar zůstal u moci, tak asi i ze všech dalších vln rozšíření NATO.

První vojáci, které tehdy až Dzurindovo Slovensko do Kosova vyslalo, bylo čtyřicet ženistů. Nejdříve byli Slováci v rámci jednotky pod velením Rakušanů. V roce 2002 tu byla za velké slávy vytvořena první společná česko-slovenská jendotka v Šajkovaci, z níž po třech letech bez velkých oslav, potichu sešlo.

Mírová mise v Kosovu, přestože patřila k těm vojensky nejklidnějším, kterých se slovenští vojáci účastnili, je ve slovenských dějinách tou nejtragičtější. Může za to nepovedený návrat čtyřicítky vojáků na palubě vojenského letounu An-24, který se v lednu 2006 změnil v nejhorší leteckou katastrofu Slovenska. Náraz do kopce na slovensko-maďarské hranici připravil o život 42 lidí na palubě, z nichž většina se vracela z Kosova.

Vyšetřování ukázalo, že své kolegy zabili vojenští piloti, kteří dvacet kilometrů před letištěm začali příliš prudce klesat. Další podíl na havárii měl chybně nastavený výškoměr stroje. Havárii jako zázrakem přežil sedmadvacetiletý nadporučík Ján Farkaš.

Tragédie vojenského dopravního letounu však nebyla tím, co vedlo Slovensko ke stažení vojáků. Tím byla skutečnost, že Slovensko bez ohledu na vládní garnitury jednoznačně upřednostňuje Srby před kosovskými Albánci (ze strachu z Maďarů). Bratislava i proto dodnes Kosovo jako stát neuznala.

Když se mise NATO začala měnit z čistě vojenské ve výcvikovou, odmítli se Slováci budování kosovksých bezpečnostních sil účastnit. Premiérka Iveta Radičová sice tvrdí, že stažení z Kosova nesouviselo s jeho neuznáním Bratislavou, ale pravda je taková, že samozřejmě souvisí.