Smuteční projev bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové

Vážený pane prezidente,vážený pane předsedo vlády,vážení hosté z celého světa, milá Dášo, rodino a přátelé Václava Havla,je pro mne ctí, že se zde mohu společně s vámi, s paní ministryní Clintonovou a s panem prezidentem Clintonem rozloučit s jedinečným člověkem.Jako vězeň konfrontoval své věznitele pravdou, protože kolaboraci považoval za odpornou a naději mocnější než jakoukoli zeď. Jako prezident vdech nový život nejen této republice, ale také hluboce zakořeněným tradicím humanismu Komenského a Masaryka. Jako světoobčan vnášel světlo do míst nejhlubší temnoty a vytrvale nám připomínal, čím jsme si vzájemně povinovaní.V uplynulých 20 letech byl jedním z nejvíce respektovaných mužů této planety. Avšak nikdy nebyl uspokojen, že už vykonal vše, co mohl vykonat. A že se stal vším, čím se mohl stát. Ti, kdo si o něm mysleli, že je naivní, se snad ani nemohli více mýlit. Václav Havel si byl plně vědom lidské slabosti. Ale my si jej budeme pamatovat pro jeho odhodlanost nepřijmout ji jako trvalý stav bytí.Svědomí vnímal jako lidský orgán, který je nutné vyživovat a posilovat tím, že je vystavován nepřízni počasí. Svobody si cenil nikoli jako cíle o sobě samého, ale jako prostředku, kterým nakonec dosáhneme toho, že pravda zvítězí. Málokdo byl více Čech než Václav Havel. Avšak jeho důvtip, laskavost a moudrost a hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem.Měla jsem tu čest těšit se z jeho přátelství. Bude nám hrozně chybět, ale nikdy, nikdy na něj nezapomeneme.