Jsou důchodci v Česku na obtíž? Život po listopadu ´89 a tvrdá realita

Stárnutí společnosti je nejvýznamnější demografickou změnou, která po listopadu nastala. V roce 1989 žilo v Česku 1,29 milionu lidí nad 65 let. Po čtvrtstoletí jich bylo 1,83 milionu. Nyní tak tvoří přes 17 procent obyvatel, zatímco před sametovou revolucí to bylo necelých 13 procent.

Výrazně se tak změnil poměr osob nad 65 let a dětí do 14 let, tedy takzvaný index stáří. Zatímco před 25 lety bylo starších lidí mnohem méně než dětí, nyní je tomu naopak. V roce 1989 připadalo na stovku dětí 57 seniorů. Do roku 2006 se obě skupiny vyrovnaly. Loni bylo na sto chlapců a děvčat 116 starších osob. Bylo jich tak zhruba o 250.000 víc dětí.

Život se každoročně prodlužuje, a to i o několik měsíců. V Česku přitom naděje dožití roste rychleji než na Slovensku. Před revolucí se muži v české části společného státu měli při narození šanci dožít zhruba 68 let a ženy 75,4 roku. Loni to bylo u mužů 75,2 roku a u žen 81,1 roku. Za předchozí čtvrtstoletí - od roku 1964 do sametové revoluce - se život mužů protáhl jen o půl roku a život žen o 1,7 roku.

Čeští šedesátníci měli před čtvrt stoletím podle Českého statistického úřadu před sebou v průměru ani ne 15 let a šedesátnice asi 19 let, loni už to bylo u mužů více než 19 let a u žen přes 23 let. Prodlužuje se také doba, kterou člověk stráví v dobré kondici. Do vyššího věku než dřív tak lidé mohou žít aktivně a obejdou se bez pomoci.

Mnoho z těch, kteří by péči potřebovali, se svou žádostí ale neuspěje. Služeb pro starší lidi je totiž málo a poptávka po místech v domovech pro seniory je mnohem vyšší než nabídka. Loni fungovalo v republice 491 domovů s asi 38.100 lůžky. V roce 1989 bylo míst 33.450. Neúspěchem skončilo loni 60.800 žádostí, o čtvrtstoletí dřív 13.200.

Psali jsme: 25 let kapitalismu v ČR: Jak se nám vede? Čísla hovoří jasně  

Podle vládních plánů by lidé měli ale co nejdéle zůstávat doma ve svém prostředí, k soběstačnosti by jim měly pomoct služby. Ty ale zatím chybějí. Obřích domovů důchodců by mělo také ubývat. Existovat by měla spíš menší a přátelštější zařízení.

Výdaje na penze se za čtvrtstoletí zvedly násobně. V roce 1989 dosahovaly kolem 45,5 miliardy korun, loni už přes 373,4 miliardy Kč. Před listopadem představovaly asi 7,3 procenta HDP, loni 9,6 procenta. Finančně na tom ale výrazně lépe než v roce 1989 senioři nejsou. Reálně mají zhruba o desetinu peněz více než na konci minulého režimu. V roce 1990 odpovídala průměrná penze zhruba 53 procentům průměrné hrubé mzdy, loni přibližně 45 procentům. Průměrný důchodce krátce po revoluci pobíral 1731 korun, loni měl kolem 11.000 korun.

Na stárnutí populace je nezřídka nazíráno negativně a staří lidé bývají zejména v ekonomických úvahách vnímáni jako zátěž, neboť „stále se zmenšující část populace vykonává ekonomickou činnost, z níž odvádí daně, dávky zdravotního a sociálního pojištění apod., které jsou potřebné k zajištění důchodů a sociální a lékařské péče starším lidem."

Vedle reflektování negativních dopadů stárnutí společnosti je však třeba si uvědomit, že narůstající délka lidského života a rostoucí podíl osob vyššího a vysokého věku je výsledkem dlouhodobých snah o zvyšování kvality lidského života a životní úrovně, zlepšování zdravotního stavu populace a je třeba ho vnímat jako pokrok, ke kterému ve svém vývoji dlouhodobě, více či méně vědomě směřujeme, informuje demografie.info.

Stárnutí populace má přitom dvě roviny, a to jak již zmiňovanou makrosociální úroveň, kdy jsou otázky s ním spojené řešeny na celospolečenské úrovni, tak též úroveň mikrosociální, tedy rovinu individuálních životních osudů. Zde je třeba mít stále na paměti, že seniory nelze považovat za homogenní kategorii, ale je třeba k nim přistupovat jako ke skupině osob lišících se z mnoha hledisek, ke kterým lze řadit dosavadní životní osudy a zkušenosti, životní podmínky, sociální postavení, rodinné struktury a vazby, vzdělání, ekonomickou situaci, zdravotní stav apod. Se stálým prodlužováním délky života začíná v kategorii „starých" vedle sebe žít více věkových kohort s podstatně odlišnými životními zážitky a zkušenostmi, proto i věk patří mezi hlediska, která starší lidi jako celek podstatně diferencují.