Na kolik přijde zničený život? Tady je ukázkový příklad

Marie Minaříková byla ředitelkou základní školy a současně starostkou v městečku Libušín u Kladna. Její život a kariéra byly přervány v červnu 1999, kdy ji přímo v budově školy zadržela policie. Důvod? Dost obvyklý: zneužití pravomoci veřejného činitele, poškozování cizích práv , zpronevěra. Se škodou v hodnotě 1,7 milionu korun. Tuto škodu měla podle obžaloby způsobit tím, že jako starostka zadávala údajně nevýhodné zakázky bez souhlasu zastupitelstva, poskytovala neoprávněné výhody společnostem, k jejichž zástupcům měla osobní vztah a dopustila se dalších pochybení.

Pro Marii Minaříkovou nastaly až neskutečně dlouhé peripetie a v podstatě zničený život. Z cely předběžného zadržení byla sice po dvou dnech propuštěna, ale přípravné řízení trvalo plné tři roky. Tři roky musela čekat, než se její případ vůbec dostal k soudu. Takto rychle dokáží pracovat naše státní zastupitelství a případy ležet u soudu, než se vůbec dostanou na pořad jednání. Že to pro Marii Minaříkovou automaticky znamenalo konec ve funkci starostky a práce ve školství, němž pracovala plných 35 let? Že se z rodného města musela přestěhovat do 150 kilometrů vzdáleného města? To naše státní úředníky přece nemusí vůbec zajímat.

To by bylo snad v pořádku, kdyby byla vinna. Třemi roky čekání na soud totiž celá záležitost neskončila. Táhla se stěží uvěřitelných dalších osm let, než byla v roce 2010 definitivně všech obvinění zbavena.

Zničený život za tisícovku měsíčně

Pro Marii Minaříkovou však ani tím soudní lapálie neskončily. Nastal dlouhý boj za odškodnění. Na kolik si stát cení, když někomu neoprávněným stíháním zničí život? Na 15 až 20 tisíc korun za rok. Nakonec jí ministerstvo spravedlnosti a soudy přiznaly celkem 312 tisíc korun. Když si od této částky odečteme jistě nemalé poplatky právníkům, vidíme, jak směšnou částkou je náš stát ochotný odškodnit své vlastní občany za chyby státních úředníků. Ale je možné, že i dnešní stát se podobně jako ten, který tu byl před více než čtvrtstoletím, pokládá za neomylný a pokud se náhodou chybička vloudí, občan musí prominout. To se stává.

Jediným, kdo projevil alespoň trochu soudnosti, byl až ústavní soud. Ten odměnu označil za nepřiměřeně nízkou. Následně pak na základě tohoto stanoviska přiznal obvodní soud paní Minaříkové dalších 273 tisíc korun.

Lze tedy necelých 600 tisíc korun považovat za dostatečnou satisfakci? Za v podstatě zničený život? Asi stěží. Zejména, když si uvědomíme, že celý případ se táhl téměř neuvěřitelných jedenáct let a paní Minaříková prokázala, že žádné úmyslné zdržení nezpůsobila. Vždyť v jejím zájmu bylo co nejdříve prokázat svoji nevinu. Státní mašinérie je však světem, v němž je pravděpodobně rychlá a kvalitní práce pojmem doposud zcela neznámým.