Zbraně, nebo budoucnost? Evropa investuje do NATO, musí ale myslet i na drahé nájmy, připomíná expertka

Pokud Evropa upřednostní tvrdou sílu před sociální odolností, riskuje, že oslabí soudržnost, kterou se snaží chránit. Autoritářství nevyrostlo pouze na základě vnějších hrozeb, ale také tehdy, když demokracie selhaly v řešení každodenních problémů občanů. Společnost, kterou rozkládají problémy s dostupností bydlení, rozpadající se infrastruktura a erozivní ztráta veřejné důvěry, nemůže být držena pohromadě pouze zásobníky zbraní.

Příkladem může být podle webu Politico New York, kde Zohran Mamdani, součást nové generace demokratických socialistů, vyhrál primární volby. Mamdani otevřeně přijal politiky, které by v Evropě neoliberální mainstream považoval za radikální: veřejnou dopravu zdarma, univerzální péči o děti, kontrolu nájmů a daně z bohatství.

Přesto mnozí obyvatelé New Yorku jeho program nepovažovali za extrémní, naopak jej přijali. A i v městě, které je symbolem kapitalismu, slib veřejného dobra rezonoval. Pokud se taková vize může uchytit v New Yorku, její potenciál v evropských městech jako Neapol, Marseille nebo Atény je obrovský, uvádí Begüm Zorlu. která je výzkumnou pracovnicí na City University of London.

Evropa, jako kolébka sociálního státu, by měla být lídrem v inovacích v oblasti sociálních systémů. Měla by investovat do toho, co dává společnosti smysl chránit: dostupné bydlení, kvalitní vzdělání, odolné místní samosprávy a dobré zdravotní služby.

Místní demokracie je zapomenutou frontovou linií proti autoritářství. Například v Turecku, kde vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğan má stále častější tendenci cílit na opoziční starosty, se ochrana municipální autonomie stala bojovým heslem pro demokratickou opozici.

Po zatčení starosty Istanbulu Ekrema İmamoğlu v březnu zvýšil Erdoğan svou kampaň represí a zatkl více než tucet opozičních starostů na základě politicky motivovaných nebo neprokázaných obvinění. Přesto byla odpověď z Bruselu a mnoha národních vlád vlažná. Naopak, starostové evropských měst, vedení bývalým starostou Florencie a současným europoslancem Dario Nardellou, se postavili proti tichu a hájili demokratické hodnoty.

Místní vlády, které jsou blíže občanům a méně zatížené potřebou uklidnit autoritářské vůdce jako Erdoğan, jsou těmi, kdo brání demokracii tam, kde jiní lídři selhávají. Evropa by je měla posílit, nejen jako administrátory, ale i jako aktéry demokratické obnovy.

„Sociální Evropa“ je strategií. Blok dlouho tvrdil, že spojuje ekonomickou svobodu se sociální spravedlností. Ale tato rovnováha je nyní ohrožena rostoucími vojenskými výdaji, které mohou spolknout politický a finanční kapitál potřebný pro klimatickou odolnost, digitální rovnost, přístup k bydlení a péči o děti v předškolním věku.

Získání vize „Sociální Evropy“ zpět není nostalgickým snem – je to existenční nutnost. V 21. století bitva o srdce a mysl nebude vyhrána tanky, ale důvěrou. A tato důvěra se buduje na každodenní bázi tím, že se řeší základní problémy občanů.

Pokud chce Brusel získat zpět důvěru, musí přinést konkrétní výsledky, které přetrvají po vojenských titulcích. To neznamená úplně opustit vojenskou obranu. Jde o uznání, že Evropa musí udržet své vojenské schopnosti pro okamžité bezpečnostní potřeby, zatímco její dlouhodobé investice musí směřovat do struktury a odolnosti jejích společností.

Evropská dlouhodobá obrana spočívá v posilování jejích sociálních základů; v obnově účasti, důstojnosti a soudržnosti. A to znamená bránit naše města nejen policií a kontrolami na hranicích, ale také politikami, které je činí obyvatelnými. Z tohoto pohledu není debata o výdajích na NATO jen o číslech. Jde o hodnoty. Jde o to, zda Evropa investuje do svých strachů, nebo do budoucnosti, kterou chce chránit.