Odsouzení v procesu s Horákovou byli popraveni před 65 lety, svět protestoval

V hlavním a několika desítkách následných procesů bylo celkem souzeno 639 lidí, deset z nich vyslechlo rozsudek smrti. Hlavní slovo při přípravě procesu měli sovětští poradci, kteří určovali a řídili směr vyšetřování a často se i sami účastnili výslechů.

Obvinění byli za použití fyzického i psychického násilí nuceni naučit se zpaměti otázky i požadované odpovědi. Samotný proces se pak odehrával podle předem daného scénáře před zraky veřejnosti. Horákovou neuchránila před trestem smrti ani žádost o milost, kterou podepsaly světové osobnosti jako Albert Einstein nebo Winston Churchill.

Záviš Kalandra byl zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická" minulost, styky s L. Novomeským (výpovědi „na L. Novomeského" se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů") a s O. Peclem.

Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů", která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž". Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též O. Pecla. Pecl chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Jenže v Československu už v té době bylo všechno tajné: od běžných zpráv o potížích v dopravě přetížené přepravou surovin Sovětům až po zprávy o situaci ve výrobě textilu, uvedl ustrcr.cz.

Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra", již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem.

Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že věděl i to, že soudruzi politickou zradu nepromíjejí; očekával trest smrti. Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950 mu bylo dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu", na kterém pracoval i ve vazbě.

Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Eluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek. V 60. letech usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů o plnou společenskou rehabilitaci Z. Kalandry, včetně vydávání jeho spisů. S nástupem normalizace však tyto snahy padly. Rehabilitace se všem obětem procesu s M. Horákovou a spol. dostalo až po r. 1989. Z. Kalandra byl roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.