Atmosféra v českých rodinách? Průzkum odhalil závažný problém

Společnost ppm factum research na počátku tohoto roku provedla reprezentativní průzkum na souboru 997 respondentů ve věku 15-85 let z celé České republiky (metodou osobního dotazování) zaměřený na jejich styl života. Jedním z témat byla naše komunikace v rodině.

Lidé ve věku 15-85 let si spolu s ostatními členy rodiny opravdu v klidu popovídají a sdílejí své zážitky v průměru 4x za týden (3,9x). Ženy jen mírně častěji (4x) než muži (3,7x). Zatímco u nejmladší kategorie 15-24 let je frekvence sdílení zážitků v rodině stejná u obou pohlaví, po pětadvacítce už si ženy v rámci rodiny s ostatními členy povídají podstatně častěji (cca 4,5x za týden) než muži (3,3x za týden).

Situace se mění až po padesátce, kdy najednou ženy své sdílení v rámci rodiny omezují a muži naopak komunikaci směrem k rodinným příslušníkům zvyšují. Ve věku 55-64 let tedy komunikují obě pohlaví zhruba 3,5x za týden. Ženy si tuto frekvenci sdílení věcí směrem do rodiny drží stále na stejné úrovni, zatímco muži dále s rostoucím věkem komunikují častěji. Muži ve věku 65-85 let uvádějí, že si v rámci rodiny opravdu povídají dokonce 5,2x týdně.

Hodnotíme-li populaci ve věku 15-85 let jako celek, pak skutečnost, že každý čtvrtý člověk říká, že si v rámci rodiny opravdu společně povídají maximálně jednou za týden je ... Jaká vlastně je? Skvělá nebo alarmující?

Můžete se pozastavit nad tím, že k posouzení potřebujete vědět, kolik z těchto lidí žije v domácnosti samo. Jen necelá třetina. Samostatné bydlení tedy automaticky neznamená, že by tito lidé nesdíleli svůj život s rodinou. A naopak, i mezi lidmi žijícími ve vícečetných domácnostech v ČR si téměř každý pátý s ostatními členy rodiny skutečně popovídá jen jednou za týden nebo vůbec.

Kromě jednočlenných domácností spolu nejméně své zážitky s ostatními členy rodiny sdílejí lidé ve věku 55-64 let, kteří žijí v páru (už) bez dětí (29 %), ale zcela překvapivě i společně bydlící mladé dvojice ve věku do 34 let (25 %).

Na druhou stranu však právě u těchto stejných cílových skupin jsou současně i nadprůměrné podíly těch, kteří spolu hovoří 7x za týden či častěji (mezi páry ve věku 55-64 let je jich 26 %, mezi mladými páry do 34 let 22 %). Vůbec nejvíce spolu komunikují důchodci žijící v páru (7x za týden či častěji je to 33 %) a nadprůměrně také sdílejí své zážitky rodiče s dospělými dětmi v domácnosti a tudíž i dospělé děti žijící u rodičů (cca 25 %).

Míra sdílení svých radostí i starostí s blízkou rodinou je kromě jiného velmi úzce spjata s pocitem spokojenosti, méně už s pocitem štěstí.

Na vnímání spokojenosti a štěstí působí řada vlivů. Jak ukazuje i tento výzkum, míra sdílení zážitků, obav a starostí v rodině je jedním z těch významných faktorů, které ovlivňují naši spokojenost. U štěstí tuto vazbu vidět není. Že je to celkem přirozené, se ukáže ve chvíli, kdy si uvědomíme, že pocit spokojenosti není ničím jiným, než naší vnitřní odezvou na to, zda se věci dlouhodoběji dějí podle „mých představ", zatímco pocit štěstí je hlavně spojen s našimi sny a jejich naplněním, čímž je tedy krátkodobější. A co to znamená pro každého z nás?

Dnešní doba s důrazem na „JÁ" a naplnění jeho potřeb k trvalé spokojenosti podle této aktuální studie nevede. Podstatně více spokojených lidí je mezi těmi, kteří jsou více propojení vzájemnou komunikací v bezprostředním osobním kontaktu (nikoliv tedy povrchně a útržkovitě přes sociální sítě) a sdílením toho, co se kolem nich děje.

Jak moc chceme sdílet svůj život s ostatními, o tom máme právo rozhodnout každý za sebe. Touha po osamostatnění se a nezávislosti je velká. Nicméně tento výzkum ukazuje, že kdo ji na trvalo upřednostní i v dospělosti, zmenší svou šanci na spokojený život. Ti z nás, kteří se se svými blízkými častěji sejdou a věnují si navzájem více pozornosti, tak mají lepší vyhlídky k tomu, aby prožili spokojený život, a to překvapivě bez ohledu na to, jestli jsou oblíbencem štěstěny nebo příležitostným smolařem.