Roušky nás odnaučily dotýkat se pořád tváře, prokázala studie

Když na začátku pandemie v Itálii byla zavedena povinnost nosit roušky na veřejných místech, virologové často opakovali, že toto opatření slouží také k tomu, abychom si nesahali rukama na obličej, jehož se jinak dotýkáme stokrát za den. Nos, oči a ústa jsou cestou pro vstup SARS-CoV-2 do těla, a proto je třeba mýt si často ruce. Nyní to potvrdila i studie publikovaná v časopisu JAMA: kdo nosí roušku, má tendenci méně si sahat rukama na nos a ústa, které jsou zakryté. To ovšem neplatí pro oči, na něž si nadále saháme, protože zakryté nejsou.

Povinnost nosit roušky je tedy spojena s omezením zvyku dotýkat se rukama tváře. I tato drobnost může pomoci omezit šíření viru.

V čínské studii byla použita videa natočená na veřejných místech, jako jsou stanice veřejné dopravy, silnice a parky v Číně, v Japonsku, v Jižní Koreji, v západní Evropě a ve Spojených státech. Na videích, z nichž každé trvá asi minutu, bylo zachyceno 5000 lidí v době před pandemií a 2887 lidí v období od března a dubna 2020. Ukázalo se, že používání roušky je spojeno s menší četností doteků tváře, a to bez ohledu na to, jaký druh roušky byl používán.

Před pandemií covidu-19 byla četnost doteků obličeje poměrně vysoká v Jižní Koreji, v západní Evropě a ve Spojených státech. V kontinentální Číně a v Japonsku byla vcelku nízká.

V době pandemie covidu-19 se četnost kontaktů s tváří snížila v Číně, v Jižní Koreji a v západní Evropě. Podle toho, jak bylo v té které zemi povinné nosit roušku, byla spojitost mezi saháním na obličej a nošením roušky podle jednotlivých zemí rozdílná.

V Číně a v Jižní Koreji bylo pozorováno nejvýraznější snížení počtu doteků obličeje. Západní Evropa nepřijala stejnou politiku pokud jde o povinnost nošení roušky, a zde se proto tento zlozvyk snížil jen mírně. Autoři studie přiznávají, že jejich práce má nedostatek v tom, že nezahrnuje videa z uzavřených prostorů, jako jsou úřady, restaurace či muzea, kde se rouška používá nejvíce.