Represe, války, konspirace. Politolog popsal Blízký východ v době koronaviru

Záminka k represi

Obecný rozum naznačuje, že taková krize by měla přehodnotit priority na Blízkém východě a pomoci tamním vládcům i opozičním skupinám pochopit, že dobrá správa, nikoliv hádky o identitu, představuje hlavní výzvu, deklaruje Fishere. Dodává, že zlepšení zdravotnictví a dostupnosti pitné vody či zajištění bezpečného bydlení nepřinesou represe ani islamizace.

Koronavirová krize by měla blízkovýchodním státům připomenout, že zajišťování bezpečnosti vyžaduje regionální integraci, nikoliv spory se sousedy, konstatuje politolog. Situaci vnímá jako příležitost pro země Blízkého východu, aby překonaly svůj historický odpor a staly se integrální součástí globálního řádu.

Krize by podle bývalého diplomata měla rovněž připomenout blízkovýchodním politikům naléhavou potřebu restrukturalizovat archaické správní instituce ve svých zemích a připravit své ekonomiky na realitu po koronaviru.

"Naneštěstí neexistuje signál, že by se cokoliv z toho dělo," píše Fishere. Podotýká, že blízkovýchodní země se naopak stále hlouběji zakopávají.

Současná krize zjevně poskytla blízkovýchodním vládcům záminku k dalším represím, od prodloužení výjimečného stavu a rozšíření vládních pravomocí v Egyptě pro další oslabení svobody slova ve státech Perského zálivu, Maroku a Alžírsku, kde dochází ke kriminalizaci "šíření pověr" o koronaviru a způsobu, jakým jej tamní vlády řeší, upozorňuje politolog. Dodává, že místo vytvoření koalice k reformě svých křehkých zdravotnictví vládci v regionu využívají svou kontrolu nad médi k ujišťování, že vše je v pořádku a za nedostatky mohou imaginární nepřátelé.

Dobrým příkladem je podle někdejšího diplomata Egypt, který hlásá, že tamní ministerstvo zdravotnictví má pandemii jasně pod kontrolou a vyvinulo lék na covid-19, který poskytlo Číně a Itálii, čímž jim umožnilo omezit šíření viru.

Konec nadějí

Na druhou stranu, připravenost čelit skutečné výzvě a vládnout v hroutících se blízkovýchodních státech neukazuje ani tamní opozice, která se nadále zaměřuje na boj o moc, ať již poklidný či násilný, zdůrazňuje Fishere. Připomíná, že během krize frustrovaní demonstranti v Libanonu začali zapalovat uzavřené banky, Egypťané protestovali proti koronaviru v Alexandrii, zatímco radikální islamisté pokračují nerušeně ve svém anachronické boji a dle informací egyptské armády jen minulý týden jejich útoky na Sinajském poloostrově zabily a zranily 10 vojáků.

"Stejně tak krize neovlivnila, jak na sebe pohlížejí blízkovýchodní státy navzájem," pokračuje politolog. Konstatuje, že dvě země v regionu s největším počtem případů covid-19, tedy Turecko a Írán, za podpory Kataru pokračují v soupeření se Saudskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, přičemž jejich konfrontace v Libyi, Jemenu a Sýrii nadále ovlivňuje tamní občanské války, nebo alespoň otravuje politickou scénu, jako v Iráku a Libanonu, což má ničivé dopady na tamní obyvatele.

Namísto překonání historického odporu a obav naopak covid-19 tlačí blízkovýchodní země opačným směrem a - jak nedávno veřejně přiznal jordánský král Abdalláh II. - místo volání po opětovné a lepší globalizaci se region topí v konspiračních teoriích, které pandemii líčí jako americké spiknutí, kritizuje Fishere. Připomíná, že tyto teorie zopakoval v březnu i nejvyšší íránský vůdce Alí Chameneí a odmítl americkou pomoc v boji s virem s tvrzením, že americké léky jen dále šíří nákazu.

Pokud někdo vkládal naděje do možnosti, že pandemie přiměje blízkovýchodní státy připravit se na ekonomickou realitu po koronaviru, jejich nedávné soupeření o ovládnutí ropného trhu, klidně za cenu poklesu vlastních zisků, by podle politologa mělo takové úvahy rozptýlit.

Samostatnou kategorii jako obvykle představuje Izrael, deklaruje Fishere. Konstatuje, že tamní pozoruhodně dysfunkční politická reprezentace využila koronavirovou krizi k prodloužení své existence a upřednostnila represi proti palestinskému obyvatelstvu před bojem s nemocí, když rozšířila již tak rozsáhlou sledovací síť a pokročila v procesu anexe částí Západního břehu Jordánu, která proti zemi dále poštve nejen zbytek blízkovýchodního regionu.