Dezinformační protiútok? Protikomunistická kampaň falšuje dějiny a staví SSSR na úroveň nacistů

V září 2013 se polské město Lehnice připravovalo na setkání bývalých sovětských vojáků, kteří v něm během působili, a kteří se z něj stáhli až po rozpadu SSSR. V centru oslav byla socha vyobrazující dva vojáky, ruského a polského, na jejichž ramenech sedí malá holčička s vděčným pohledem směrem k Rusovi. Tento památník byl odhalen v roce 1951 a má symbolizovat bezpodmínečný vděk polského lidu osvoboditelům a věčné přátelství se Sovětským svazem.   

Noc před konáním celé této akce se Piotr Borodacz, 25letý polský nacionalista, s několika svými přáteli shromáždil na náměstí a počmáral pomník symbolem Národního radikálního tábora, polského fašistického hnutí, které zažívalo největší rozmach před válkou, a které se po pádu komunistického režimu podařilo obnovit. Červenou barvu použil záměrně, neboť měla symbolizovat nenáviděnou barvu komunistů a hlavně krev Poláků perzekuovaných komunisty. 

O hodinu později stál Borodacz vedle zdevastované sochy, kde promlouval k nacionalistickému shromáždění. "Řekli nám, že Sověti jsou bratrský národ. A dnes nám ve jménu jednoty radí, abychom si se svými okupanty hráli na kamarády, a abychom tu s nimi hodovali, jako by se nic nestalo," řekl Borodacz stádu svých stoupenců, jejichž počet se pohybuje v řádu stovek. Posléze následoval pochod městem, v němž radikálové, včetně mladých sympatizantů krajní pravice, za mávání polskými vlajkami a velmi hlasité hudby skandovali v ulicích: "Na stromech budou místo listů viset komunisté!"

Následující den v šest hodin ráno vtrhli polští policisté do Borodaczova bytu, odkud jej odvezli do cely předběžného zadržení, kde mu po 48hodinovém vyšetřování uložili pokutu a povinnost uhradit vyčištění památníku. Počítač, kameru a mobilní telelefon mu zabavili. Borodacz si však termín celé akce zřejmě úmyslně naplánoval na noc těsně před sjezdem sovětských vojáků, aby se sochu nepodařilo tak rychle umýt, a aby tím pádem bylo vidět polské nepřátelství vůči Rudé armádě.

Tehdy se ale ještě držela u moci Občanská platforma, a tudíž bylo v Polsku trochu jiné společenské i kulturní klima. Od dva roky později se však konaly volby, v nichž zvítězilo Právo a spravedlnost. Tato nacionalistická strana se pak později snažila získat kontrolu nad veřejnoprávními médii a začala vyobrazovat Polsko jako zemi, která je ohrožená útoky zvenčí. V zájmu ochrany před pokusem rozložit Polskou pak došlo k politické revoluci spočívající v přijetí opatření proti vlivu komunistických kolaborantů, kteří by se teoreticky mohli chtít dostat znovu k moci. Svým způsobem jim teď může být vodou na mlýn politický vývoj u nás, kde se komunisté poprvé od roku 1989 podíleli na sestavení vlády.

Revoluce spočívala v zahájení rozsáhlé kampaně proti jakýmkoli znakům komunistického dědictví. Názvy ulic polských měst, které byly převzaty od bývalých komunistů, se měnily. Památníky sovětských vojáků, které zdobily silnice a kruhové objezdy, se začaly sundavat. Nutno podotknout, že jenom na polském území zahynulo během boje s nacisty 600 tisíc sovětských vojáků. O celkovém počtu padlých vojáků Rudé armády netřeba psát, neboť se obecně ví, že rozhodně nebyl zanedbatelný. Antikomunistická kampaň si zřejmě spojuje dřívější doby s jednostranným vyobrazováním SSSR jako osvoboditele, zatímco nynější vládní garnikatura má tendenci jej stavět na stejnou úroveň, jako nacisty. Ani jeden z těchto přístupů nesvědčí ničemu dobrému.

Historie je založená na faktech, která si každý režim vykládá po svém. Nelze ale popřít, že Sovětský svaz osvobodil Polsko od nacistické okupace, otevřel brány koncentračních táborů a zachránil tisíce Židů před zplynováním. Bohužel pak přišel nástup komunistického režimu, který zlikvidoval veškerou domácí opozici, popravil vůdce válečného odporu ustanovil totalitní režim. Dále je třeba také poukazovat i na předválečnou spolupráci J. V. Stalina a A. Hitlera.