DOKUMENT: Projev prezidenta Petra Pavla při příležitosti předávání státních vyznamenání

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážení ústavní činitelé, vážení vyznamenaní, členové diplomatického sboru, vážení hosté, milí spoluobčané, v tento den oslavujeme vznik samostatného státu. Společně potvrzujeme úctu k hodnotám naší ústavy, naší demokratické republiky a zároveň vzdáváme hold osobnostem, které zásadní měrou přispívají k rozvoji této země. Často navzdory okolnostem své doby, společnosti nebo vlastnímu osudu.

Spojuje je ochota udělat víc, než se od občana běžně čeká. Vytrvat, i když výsledek nebyl jistý a uznání bylo daleko. A mnozí ani uznání nečekali. Jejich příběhy nám připomínají něco velmi podstatného. To, že dobré věci nevznikají samy od sebe. V žádném oboru a v žádné době. Vyrůstají z odvahy, obětí i z ochoty přijmout nepohodlí. Tak ostatně vzniká všechno, na čem nám záleží. A tak vznikla i naše republika.

Mysleme dnes na ty, kteří od vzniku republiky za naši svobodu položili život. Na ty, kteří kvůli ní ztratili domov, povolání nebo možnost v klidu vychovávat své děti. I na ty, kteří se vzdali části vlastní jistoty nebo osobního prospěchu. Věřili, že mají učinit svět o něco lepší, než do jakého sami vstoupili. Ne prostřednictvím velkých gest. Ale tím, že aktivně konali a odmítli netečnost a nečinnost jako své základní nastavení.

Tomáš Garrigue Masaryk vložil právě tento princip do základů našeho státu. O demokracii nemluvil jako o hotovém uspořádání. Chápal ji jako každodenní, neokázalou práci, která klade odpovědnost na bedra každého člověka. To je jeden z důležitých odkazů 28. října.

Svoboda nám dává právo rozhodovat o vlastním životě. Demokracie nám dává právo podílet se na rozhodování o společných věcech. Ani jedno nám ale nezaručuje, že se vývoj bude sám ubírat k lepšímu. Demokracie není navždy, je to permanentní proces, o jehož kvalitu se musíme každý svým dílem přičinit.

Směřování k lepší budoucnosti nelze dosáhnout pouhou setrvačností. My všichni musíme takovému pohybu pomáhat a udržovat správný směr. My všichni máme vlastní důležitou roli ve formování budoucnosti této země. Mám pocit, jako bychom se této odpovědnosti v poslední době zříkali. V letech, která prožíváme v relativním bezpečí a dostatku, se uchylujeme k pohodlnosti, která uhýbá před nepříjemnými zprávami, náročnými úkoly, před dílčím odříkáním.

Přehlížíme nebo nechceme vidět zřetelné signály krizí, které mohou nastat. Čím jsou ty krize zřetelnější a nebezpečnější, tím více jako bychom se jim báli uvěřit. A naopak doufáme, že nás nakonec nějak minou a že stejně jako v pohádkách i ve skutečnosti nějakým řízením osudu všechno dobře dopadne.

Bylo by příjemné tomu věřit. Ale nemůžeme stavět svoji budoucnost pouze na planých nadějích. Musíme být realisté a poctivě vnímat dění kolem nás. Vnímat a reagovat. Kdo jiný než naše země, tedy země v globálním srovnání bohatá, demokratická, svobodná a vzdělaná, by měla v nejistých časech najít dost rozumu na to, aby se prozíravě připravovala na hrozící rizika Mnohé, podobně velké evropské státy to dokážou. Není důvod, proč bychom to nezvládli i my.

Obracím se dnes proto především k vládě, zákonodárcům i představitelům krajů a obcí. K vám všem, kteří sedíte v tomto sále nebo teď posloucháte. Protože právě nám byla volbami na vymezený čas propůjčena hlavní odpovědnost za budoucnost této země. Tento čas nesmíme promarnit. Musíme občanům vysvětlovat potřebu připravovat se na situace, které ještě nenastaly, ale reálně nastat mohou. A zároveň jim vysvětlovat cenu takových rozhodnutí. Je to jedna z největších výzev, před kterými dnes stojíme. Jsem rád, že to s předsedou vlády společně vnímáme a diskutujeme.

Masarykovým odkazem je také požadavek mluvit tak, aby věci byly pojmenovávány pravdivě a poctivě. I za cenu nepochopení, odporu nebo ztráty přízně. Sám šel po této cestě mnohokrát, sám říkal slova, která společnost slyšet nechtěla. Sám se proto stal terčem mnoha útoků. Země, která se bojí slyšet pravdu, postupně ztrácí schopnost sebereflexe, schopnost napravovat vlastní nedostatky a chyby. A tak se sama stává zranitelnou.

Tomu se dnes vystavujeme. V politice je příliš málo slyšet jasná řeč o rizicích, kterým čelíme. V politice je příliš málo skutečné odvahy. Skutečná odvaha totiž nespočívá v tom, že jdeme proti oponentům. Ale ve schopnosti hájit i to, co není populární, ale pro zemi důležité a správné. A tak si právě dnes, v den české státnosti, řekněme otevřeně, kde tuto odpovědnost nenaplňujeme. Především v bezpečnosti.

Bezpečnostní situace se zhoršuje. Přibývá incidentů, sabotáží, útoků na letiště, datová centra, energetiku, dopravu. Přibývá kybernetických útoků i pokusů ovlivňovat veřejné mínění. Evropa už nemůže předpokládat, že mír je stav, který se udrží sám od sebe. Musíme pro to aktivně mnohé dělat. Členství v NATO je nejpevnější bezpečnostní zárukou, jakou jsme kdy měli. Evropská unie nám dává mimořádné hospodářské a politické zázemí. Ani jedno ale není služba, kterou jsme si jednou provždy předplatili.

Pokud se máme dělit o ekonomickou prosperitu a pokud se máme opírat o společnou bezpečnost, sami musíme plnit náš díl odpovědnosti. Účastnit se společné práce a podílet se na společných nákladech. Pokud se odhodláme k akci až ve chvíli, kdy nás k tomu dotlačí vnější okolnosti, bude pozdě.

Vím, co válka bere lidem. Sám jsem to mnohokrát viděl na vlastní oči. Viděl jsem, jak rychle v ní běžné starosti vystřídá obava o vodu, o jídlo, o život blízkých. Považuji za svou povinnost dělat vše pro to, abychom takovou zkušenost nemuseli nikdy znovu prožít.

Připravenost a kuráž vždy zvyšují šanci uchovat mír, protože na toho, kdo je silný, si agresor netroufne. Nestaňme se oběťmi jen kvůli naší slabosti nebo rezignaci. Musíme být také odpovědní v oblasti veřejných financí. Dluh sám o sobě není selháním. Může zemi pomoci překonat krizi nebo zaplatit investici, která bude sloužit několik desetiletí. Dnes si stát ale denně půjčí přes miliardu korun na to, aby zaplatil i za věci, které jsme si zvykli spotřebovávat a které vnímáme jako běžné a nárokové.

Nehledáme způsob, jak naši dnešní spotřebu platit z dnešních příjmů. Místo toho náklady za vlastní vyšší komfort přenášíme na naše děti, které teď sedí v lavicích základních a středních škol. To není spravedlivé. Přitom doma jako rodiče jsme ochotní se uskromnit, abychom svým potomkům dopřáli to nejlepší. Jakmile se ale z rodičů proměníme v občany, přestáváme na ně myslet.

Zvyšováním státního dluhu jim v podstatě říkáme, že si vědomě dopřáváme lepší zdravotnictví, sociální služby, pohodovější život než ten, který čeká je. Že se umíme postarat o sebe, ale ne o ně. Podobně je to s péčí o krajinu, o naše prostředí pro život. Extrémní sucha, jaká jsme zažili letos, se budou opakovat s větší intenzitou i četností. A my na ně nejsme připraveni.

Abychom se s takovou změnou vypořádali, musíme do hloubky proměnit svůj přístup k přírodě, půdě, k architektuře měst. Už dnes bychom měli zavádět opatření, která nás před dlouhodobými výkyvy klimatu ochrání. Neproduktivní debaty o příčinách těchto změn nám nepomohou. Můžeme toho dělat mnohem víc. A já věřím, že se to změní.

Odpovědnost nám chybí i v tom, jak se stavíme k podobě veřejné debaty. Místo toho, abychom občanům poctivě dávali možnost rozumět tomu, co se s jejich zemí děje, odvádíme pozornost kouřovými clonami k nepodstatným tématům. Veřejný prostor zaplňujeme obsahem, jehož smyslem není něco vysvětlit, ale spíše něco překrýt.

Výsledkem není jen horší politika. Informační chaos oslabuje schopnost demokratické společnosti rozhodovat a bránit se. Naši protivníci to dobře vědí. Nemusejí nás přesvědčit o své pravdě. Stačí, když my přestaneme věřit, že pravdu lze vůbec poznat. Když ztratíme důvěru v instituce, média, vědu i jeden v druhého. V informačním chaosu potřebujeme budovat důvěru v zavedené značky a autority. Nikoli s nimi válčit, nebo dokonce neuváženými změnami zákonů mediální prostor rozbít.

Vážení spoluobčané, vážení hosté, dějiny obvykle vyprávíme prostřednictvím velkých událostí. Nedochází k nim nečekaným zlomem, ale postupně a často nenápadně. Zpětně je snadné rozpoznat, kam všechno směřovalo. Vidět to ale dopředu, to je těžké. A rozhodovat v nejistotě je ještě těžší.

Jak jsem říkal v úvodu, právě ochota udělat víc, než se čeká, schopnost vytrvat, i když výsledek je nejistý a uznání daleko, to jsou hodnoty, ze kterých vycházejí ty nejlepší věci. Také naše republika i výjimeční lidé, kteří dnes obdrží státní vyznamenání.

Řada z nich vyrůstala v dekádách nesvobody. Život některých formovala válka, jiných totalita nebo normalizace. Mnozí byli ve své době mezi prvními, kteří prosazovali myšlenky, které ještě nebyly samozřejmé. Zastávali se těch, jejichž hlas nebyl slyšet. Pracovali na věcech, u kterých nemohli vědět, zda budou úspěšné. Podepsali se pod Chartu 77 a netušili ještě nic o tom, co se stane v roce 1989.

Nečekali, až za ně odpovědnost převezme někdo jiný. A právě v tom je jejich příklad důležitý i pro dnešek. Odpovědnost totiž nezačíná ve chvíli, kdy už nemáme na výběr. Začíná právě tehdy, kdy ještě můžeme volit mezi cestou pohodlnou a cestou správnou.

Děkuji vám za pozornost.