Těžce postižená dívka musela jet vlakem vleže. ČD nezajistily objednaný vagon

"Jezdím pro vnučku do speciální školy pravidelně už rok a půl. Z toho, co mě může cestou potkat, už i špatně spím," uvedl Walach.

Osmnáctiletá Sandra Walachová je s dětskou obrnou od narození slepá a upoutána na invalidní vozík. V Brně studuje rok a půl sociálně správní poradenství pro zdravotně postižené na střední škole určené pro nevidomé. Ač Emil Walach dle pokynů Českých drah už v pondělí písemně řádně objednal na pátek připojení vagonu určeného pro vozíčkáře k vlaku, kterým měl cestovat, na nádraží v Brně zjistil, že vagon v soupravě není. S pomocí dalších cestujících proto musel svou vnučku přemístit z vozíku do kupé, kde jí lidé uvolnili celou sedačku, aby si dívka mohla lehnout.

Jak zjistila agentura Mediafax, rychlík 839, kterým Sandra Walachová se svým dědečkem v pátek cestovala, je i v jízdním řádu označen jako vlak vhodný pro přepravu vozíčkářů.

"Musíme prověřit, kde se stala chyba, pokud pan Walach vůz skutečně objednal. Ale polovina rychlíků Českých drah je vybavena i speciálním vozem určeným pro přepravu tělesně postižených," řekl mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský.

Podle Emila Walacha to ovšem není poprvé, kdy s vlakem nepřijel dohodnutý speciální vagon. Po domluvě s Českými drahami mají pracovníci podniku navíc Walachovy nejpozději ve čtvrtek večer telefonicky informovat, pokud se vůz nepodaří zajistit, aby si rodina mohla domluvit jinou přepravu. V jednom případě České dráhy jako náhradu za speciální vagon dívce nabídly vůz určený na přepravu balíků. Cestovala tak několik hodin dokonce bez možnosti přístupu na WC.

„Nemůžeme každou neděli vozit Sandru do Brna a v pátek zase z Brna autem. Finančně to prostě nezvládneme. A cestovat hromadnou dopravou je skutečně velmi složité, musíme si zjistit i tramvajové spoje, které jsou nízkopodlažní. Navíc když jedeme rychlíkem z Brna, musíme ještě v Ostravě nebo v Bohumíně přestupovat na vlak do České Těšína. Pak stačí jedno malé zpoždění, a ocitáme se skoro v neřešitelné situaci. Je to pro mě v mých devětašedesáti letech velmi stresující,“ vysvětlil Emil Walach, jehož dcera, Sandřina matka, nemůže pro Sandru jezdit kvůli zaměstnání.

Jedním z nejhorších okamžiků pro Emila Walacha a jeho vnučku bylo, když jim ujel vlak ve chvíli, zatímco čekali na obsluhu plošiny, která zvedne invalidní vozík do vagonu. „Strojvedoucí nebo vlakvedoucí nebo kdo to byl, se na nás díval, jak u plošiny čekáme, pak nastoupil do lokomotivy, všechny dveře se zavřely a vlak odjel,“ řekl Emil Walach.