Rozhovor: Česku hrozí osud Řecka, pokud se budou strany podbízet voličům

Rep.: Podle čeho se voliči především orientují?

E.L.: Voliči často hlasují podle peněženky, to znamená, že se rozhodují podle toho, co jim může přinést užitek a upřednostní třeba i krátkodobý zájem před dlouhodobou vizí. Efektivní pak mohou být jednoduché sliby typu zvýšené mateřské. Specialisté na politický marketing to vědí a snaží se tímto směrem strany vést. Jenže pokud politici budou tento styl stupňovat, tak bychom pomalu mohli směřovat tam, kde skončilo Řecko.

Rep.: Například v západní Evropě toto riziko nehrozí?

E.L.: Oproti voličům v etablovaných demokraciích mohou být čeští voliči náchylnější vlivům kampaní a politického marketingu, protože jsou zde slabší vazby na strany a chybí jim tradiční ideologické ukotvení. Pro strany je lákavé podbízet se voličům rozdáváním peněz, marketingově je to snadno uchopitelné a účinné.

Rep.: Ale firmy také používají marketing pro prodej svého zboží nebo služeb a nekončí kvůli tomu v dluzích.

E.L.: Jenže firmy mají jasný cíl dosáhnout finančního zisku, ale pro politické strany představuje zisk vítězství ve volbách, respektive získání křesel v parlamentu a účast ve vládě. Kromě toho neutrácejí vlastní peníze, ale rozdávají ze státního, takže jediné, co je omezuje, je jejich zodpovědnost. Je pak otázka, jak s tímto vědomím nakládají a zda za své politické poslání chápou pouze podporu voličů nebo také potřebu provádět i nepopulární politiku nutnou ke zdravému rozvoji společnosti.

Rep.: To zní dost děsivě, je z toho východisko?

E.L.: Dlouhodobá odpovědnost politických stran i voličů. Větší zájem veřejnosti o politiku a větší angažovanost v politice, aby politici cítili tlak a kontrolu, ta dnes buď není anebo je jen velmi slabá. Strany rezignovaly na to, aby artikulovaly dlouhodobé vize a pokud se o to pokusí, tak se jim to obvykle nepodaří prodat.

Rep.: Ale vize, ideje a hájení zájmů voličů by mělo být hlavní funkcí stran, ony to nedělají?

E.L.: To se nedá říci, že nedělají, ale dávají na to menší důraz, protože úspěch ve volbách je stále závislejší na množství financí, které strana může vložit do kampaně. Strany z 90% financuje stát, na členech, příznivcích nebo donátorech jsou závislé stále méně. Alespoň při pohledu do oficiálních účetních zpráv stran. Volební zisk, hlasy i mandáty stát proměňuje do finanční podpory a hlavním cílem hry tak je udržet se u tohoto zdroje. Tomu se podřizuje i charakter volební soutěže. O křesla se strany utkávají nejen kvůli touze něco měnit nebo zdokonalovat, ale protože je to v podstatě existenční nutnost jejich přežití.

Rep.: To z ní ještě lépe… Je to český fenomén nebo je to obecnější jev v demokraciích?

E.L.: Politologové toto označují jako stranu kartelu, to znamená jednak menší snahu a důraz na členstvo, politika se profesionalizuje, řízení stranické politiky je v rukou úzké specializované elity, která místo členů a sympatizantů k oslovení a ovlivnění veřejnosti používá specialisty na marketing a s jejich pomocí připravené nákladné kampaně. Druhým znakem, mnohem závažnějším, je právě rostoucí sepjetí stran a státu, a potřeba být u zdroje peněz.

Rep.: Proč je to tak závažné, nestačila by nějaká protikorupční opatření, která by to ošetřila?

E.L.: Nejde jen o korupci. Strany, které se dostanou k moci, mají tendenci omezovat politickou soutěž. To se projevuje v tom, že se snaží omezit vstup do parlamentu dalším stranám a brání jim dostat se ke státním financím. A strany v parlamentu mají tendenci se dohodnout na čemkoliv, aby se udržely u zdrojů peněz, u moci a vlivu.

Rep.: A Česko je na tom jak?

E.L.: Čistá strana kartelu tu naštěstí není, ale velký krok směrem k výše popsanému modelu znamenala opoziční smlouva a jestli se po volbách dohodnou ODS a ČSSD na velké koalici, neviděla bych v tom nic dobrého…

Rep.: Ale pak mají prostor pro korupci, protože není veřejná kontrola… Jak z tohoto ven?

E.L.: Je důležité, aby si i sama veřejnost uvědomovala, že se má starat o to, na co politické strany, které mají zastupovat její zájmy, vynakládají peníze ze státního rozpočtu. V Česku obě velké strany v roce 2006 vynaložily v průměru přes dva a půl milionu korun na zisk každého poslaneckého mandátu. A to mluvím jen o volebních výdajích, které oficiálně přiznaly. Jako problematickou chápu také skutečnost, že o výši státního příspěvku, která je každoročně vyplácená politickým stranám z rozpočtu, rozhodují sami zákonodárci bez jakékoli další kontroly.. Rep.: Proč tolik peněz? Minulé volby do sněmovny rozhodovalo pár set voličských hlasů, je nutné na ně vynakládat takové sumy?

E.L.: Právě proto. Zvlášť velké strany si uvědomují, že budou rozhodovat jednotlivá procenta a kolik přijde k volbám nerozhodnutých voličů. Peníze vynaloží na jejich přesvědčování a mobilizaci. Volební kampaň je pak mimořádně důležitá. V roce 2006 ČSSD oficiálně utratila za všechny volby 290 milionů korun, ODS 350.

Rep.: A více kontrolovat financování stran?

E.L.: To je stále trochu neprůhledné a obtížně kontrolovatelné. Existuje sice povinnost politické strany odevzdat do sněmovny výroční finanční zprávu, ale když už se k ní člověk dostane, dozví se z ní jen obecná čísla, tedy pouze to, co strany chtějí říci. Není možné zjistit, zda se oficiální výdaje neliší od těch reálných. Očekávala bych také, že v době krize, kdy stát i firmy šetří kde mohou, budou zodpovědné i politické strany a nebudou roztáčet spirálu volebních nákladů do neúměrné výše. Zvlášť, když hospodaří s penězi nás všech. Prospěla by také větší ochota lidí vstupovat do politických stran, podílet se na rozhodování, podrobovat politiky veřejné kontrole a tlačit je k zodpovědnosti.

Rep.: Je nějaká strana, která by se ještě o členy zajímala a stavěla na nich, když strany čím dál více používají ke komunikaci s voliči specialisty?

E.L.: Určitě lidovci, tam jsou regiony velmi vlivné a mají i dost aktivní členy. A komunisté. Ono to souvisí opět s financemi, malé strany mají méně peněz než velké. Lidovci například na podzim 2008 využívali ke stranické propagaci ploty sympatizantů a členů strany. Do kampaní tradičně zapojují i úspěšné lokální politiky a využívají jejich popularity.

Rep.: A zaznamenala jste v posledních letech snahu stran získat nové členy, nějakou náborovou kampaň ve smyslu oslovení široké veřejnosti, aby se podílela na činnosti strany a zprostředkovaně tedy na své okolí v obci nebo regionu?

E.L.: Nevzpomínám si, bohužel. Jediné nábory, které se mi vybaví, jsou ty účelové, když se v regionu někdo snažil zvrátit poměr sil ve stranické organizaci, aby ovlivnil nominační procesy. Ale to asi na mysli nemáte. Navíc se zdá, že uzavřené a nepočetné stranické buňky ani o nové členy zájem nemají. Jen by ty staré ohrožovali v jejich pozicích.