Projev Klause k 71. výročí protestu studentů proti nacistické okupaci

Děkuji Hlávkově nadaci a Českému svazu bojovníků za svobodu za každoroční uspořádání tohoto setkání a za možnost říci zde i letos několik slov.

Neschází se nás zde mnoho a navíc mám strach, že se zde do značné míry scházejí stále stejní lidé. To považuji za více než varovné.

Každý rok se zde snažíme to, co se stalo před 71 lety, popsat, uvést souvislosti, připomenout záměry, které tím byly sledovány, zamyslet se nad následky, které to mělo. Už se toho k tomu asi moc dodat nedá, určitě ne něco zcela nového nebo objevného.

Čas je neúprosný, přímých účastníků událostí podzimu 1939 ubývá, stále méně je i pamětníků a i my, kteří máme důvod a motivaci tady dnes být, si začínáme uvědomovat, že připomínáme nepřipomenutelné, že se pokoušíme jako na mimořádně závažnou věc obrátit pozornost na něco, co se ve světle každodenních, on-line přicházejících katastrofických zpráv jeví jako málo dramatické.

Nám se to jako důležité jeví, protože víme, že jde i o dnešek. Jsem již delší dobu frustrován z narůstající asymetrie – v médiích i v politickém diskursu – mezi pozorností věnovanou událostem před zahájením II. světové války, událostem v jejím průběhu a událostem po jejím skončení. Jsem frustrován z absence důrazu na klíčový význam časové posloupnosti a kauzální příčinnosti těchto událostí. Jsem frustrován ze ztráty chápání proporcí a hloubky tragičnosti těchto událostí. Vše nasvědčuje tomu, že tato frustrace, jistě nejen moje, bude – dopustíme-li to – v čase narůstat.

Určitě se nemůžeme pyšnit tím, co někteří naši spoluobčané dělali po právě skončené válce, jak zneužili všeobecný pocit oprávněnosti spravedlivého trestu pro všechny, kdo válku vyvolali a prováděli, k vyřizování si svých osobních účtů či dokonce k ničím neobhajitelným sadistickým činům s nadějí na jakousi krátkodobou poválečnou beztrestnost.

Ale ani v tom nesmíme ztratit proporce. Domnívám se totiž, že se součet všech poválečných neobhajitelných a ničemu dobrému neprospívajících činů, ke kterým došlo na našem území, svým rozsahem nemůže ani zdaleka vyrovnat tomu, co se v předcházejících letech každou hodinu dělo v koncentračních táborech, ve věznicích, na válečných bojištích a v nacisty okupovaných oblastech. Nemám po ruce přesná data, ale troufl bych si odhadnout, že i na našem území bylo v posledním měsíci okupace (z celkových 75 měsíců jejího trvání) okupanty zavražděno více lidí, než kolik jich přišlo o život v prvním měsíci po skončení války.

Právě proto zde máme dnes být. Smysl vzpomínkových akcí jako je tato je však nejen v připomínání historické pravdy, ale i v nastolování požadavku, aby překroucená historie nebyla používána jako argument pro dnešek a už vůbec ne pro budoucnost.