KOMENTÁŘ | Na jaře se zdravotníkům tleskalo, teď se na ně kašle? Věřme skutečným autoritám

Česko je na špici. Rostou rekordním tempem počty nakažených, hospitalizovaných i mrtvých. V počtu nakažených na 100 000 obyvatel jsme nejhorší v EU. Za den máme tolik pozitivně testovaných, co na jaře za celý měsíc. Trasování nefunguje, hygieny nestíhají, počty testů jsou žalostně nízké. Vláda situaci podcenila.

Tím by se to dalo bezesporu zakončit. Svést situaci na politiky, kteří se až po půl roce od začátku epidemie dokázali navzdory pravolevému spektru dohodnout, že omezení jsou potřeba. Ukázat si prstem a říct, kdo za to může. Tím to ale ukončit nelze, je to totiž jen začátek.

Vinu za současný stav nese spousta lidí. Politici, kteří opatření zavedli pozdě, a podle mnohých i málo přísná, jsou sice v první linii, nelze se ale nekriticky nepodívat ani na média. Ta, která navenek oplývají puncem serióznosti, ale ve skutečnosti dávají prostor lidem, jako je Soňa Peková nebo šéf stomatologů Roman Šmucler a mnoho dalších. 

Právě rozhovor Pekové pro Reflex rozpoutal na sociálních sítích skutečnou vlnu nevole. Není divu, za šiřitelku dezinformací je považována už od jara. Navzdory tomu dostala prostor takřka v každém velkém médiu v Česku, vyjma serveru EuroZprávy.cz. A to včetně například Českého rozhlasu. Dezinformace jsou vysoce nebezpečné, navzdory tomu je ale lidé a média šíří směle dál. 

V dnešní době je to přitom nebezpečnější, než kdy jindy. Sedm procent lidí podle premiéra Andreje Babiše kašle i na základní opatření. A mají-li být jejich vzorem právě šiřitelé nesmyslů, tak doba, kdy by měl do novin hovořit každý, komu narostla pusa, skončila. Pokud se média dokáží diferencovat na probabišovská a antibabišovská, bylo by na čase se podobným způsobem vymezit i proti osobnostem, kterým v první řadě nejde o životy lidí, ale o vlastní popularitu.

A nejen vůči nim. Ruku na srdce, nechali byste si od ortopeda operovat srdce? Od urologa transplantovat játra? Proč potom dostávají veřejný prostor lidé, jejichž medicínská historie o epidemiologii či virologii nikdy ani nezavadila?

Není lékař jako lékař. Studium medicíny je sice z části obecná záležitost a některé věci se dají aplikovat napříč všemi obory, cesta každého lékaře ale následně zamíří jiným směrem, dle jím vybrané odbornosti. A té by se měl držet.

Rozvodový právník nebude hodnotit trestní právo. Proč by měl potom lékař se zcela jinou specializací hodnotit virus a jeho epidemické šíření? Globálněji, proč by média měla dávat takovým lidem prostor? S automechanikem by rozhovor o vlacích také nevedla.

Navzdory tomu jsou ale politici i média pouze špičkou ledovce. Zásadní problém leží v nás samotných a v tom, do jak unikátní doby jsme se dostali. Zatímco se na televizních obrazovkách hádá jeden lékař s druhým (což je samo o sobě dosud nevídaný jev) o nemoci, kterou stále pořádně nikdo nezná, třetí, tedy část veřejnosti, se podle známého rčení směje. V tomto případě však proto, že si myslí, že covid neexistuje, je vytvořený uměle, má ovládnout lidstvo, nebo je to jen lehčí chřipka.

Ano, i takoví lidé existují, a není jich málo. V Česku jich napočítáme odhadem tisíce až desítky tisíc. Lidé, pro které je rouška symbolem nesvobody. A pro které jsou počty zemřelých a nakažených jen čirá manipulace George Sorose nebo Billa Gatese. 

Česko se dostalo do fáze, kdy řada lidí nevěří autoritám. Ne těm nuceným a umělým, ale těm vědeckým. Nevěří lékařům, nevěří vědcům, nevěří statistikům. Ve finále nevěří ani médiím. A zdravotníkům, kteří už nyní melou z posledního, a žádají o solidaritu, se jen vysmívají. V historii jsme zažili mnoho absurdních chvil, jen málokterá byla ale tak postavená na hlavu, jako tato.

Jistě, u drtivé většiny "popíračů" jde jen o plané řeči. Na internetu je hrdina každý, ale jít do nemocnice na JIP a před pacienty bojujícími o život na plicní ventilaci říci tamním lékařům, že covid je výmysl, nedokáže ve skutečnosti nikdo z nich. I přesto ale atmosféře, jaká v Česku nyní panuje, nepomáhají.

Absence kritického myšlení je na vzestupu a konzumenti dezinformací nebo neodborných názorů přestávají rozlišovat pravdu a lež. Nahrává jim ale i fakt, že zatímco média svým špatným výběrem odborníků tento trend podporují, ze strany úřadů a politiků nepřichází žádná oponentura.

Proč dosud nikdo nevystoupil a veřejně neprohlásil, že covid je v tuto chvíli jediná nemoc šiřitelná vzduchem, která v Česku zabije denně desítky lidí? Že na rozdíl od chřipky dokáže zaplnit nemocnice tak, že reálně hrozí nedostatek infekčních lůžek? Proč tato prohlášení nepřichází od úřadů, politiků a lékařů denně? Každá absence takového varování dává prostor pomateným domněnkám šířícím nenávist, jejich autorům vystupujícím na sociálních sítích, lidem typu Jana Peterková, hnutím typu HON, a mnoha dalším.

Nelze se pak divit, že takoví lidé mohou svévolně šířit cokoliv, co si vymyslí. Oficiální komunikace a vysvětlování totiž takřka chybí. Namísto toho přicházejí restrikce, které dělí veřejnost na dva tábory. Jeden, který je plně podporuje, a druhý, který je odmítá dodržovat. Na pozadí všeho ale stojí skutečné oběti těchto zdánlivě žabomyších válek, tedy vyjma těch reálných zemřelých. Lékaři a zdravotní sestry. Zdravotníci bojující o životy lidí, které nikdo neposlouchá. 

Je pravdou, že přes 80 procent lidí s covidem nemá příznaky. Málo si ale uvědomujeme druhou stranu mince, a sice, že nejde o výhodu, která by nás měla zprostit opatření, ale i silnou nevýhodu, která hraje ve prospěch koronaviru. Přes 80 procent nakažených jsou totiž skrytí nosiči, kteří mohou zbylých 20 procent poslat do karantény, nemocnice, či do rakve. 

Navzdory sobeckosti, kterou jistá část veřejnosti vykazuje, ale ve finále o tom, jestli mezi nemocnými či mrtvými bude někdo z nás, rozhoduje náš zdravotní stav, imunita, a lékaři. Právě ti sehrají v kritických případech roli soudců, kteří rozhodnou o životě a smrti nakažených. Zatím si vybírat nemusí, pokud ale nastane italský scénář...každý ví, jaká byla situace na jaře. Nechtějme se do ní dostat. 

Nelze nikoho nutit, aby věřil politikům, médiím, nebo psychiatrům hovořícím o virové nemoci. Ale kdy jindy, než v době nebezpečné pandemie, bychom měli věřit lékařům s příslušnou odborností. Epidemiologům, infektologům, virologům. Kapacitám v oboru, kteří denně bojují o naše životy.

Pokud byste nevěřili pilotům, do letadla byste nastoupili jen těžko. Na túru jménem "život" jsme se ale vydali všichni, tak věřme těm, kdo ho dříve či později budou mít ve svých rukou. Dosud jsme lékařům a sestrám tleskali. To už ale nestačí. Dejme jim zasloužený veřejný a mediální prostor. Vnímejme jejich příběhy.

A pokud už nic jiného, vezměme v potaz, že ač je důvěra ve vysoce vyspělou medicínu 21. století jakákoliv, ve chvíli, kdy to budeme zrovna my, kdo bude ležet na chladném kavalci pod sklánějícími se lidmi v bílých pláštích, bude víra v lékařské odborníky to poslední, co nám zbyde. Možná na ni ale bude v tu chvíli už pozdě.

Sledujte autora komentáře na Facebooku a Twitteru.