KOMENTÁŘ | Porážka antigorbačovovského puče před 35 lety otevřela cestu k rozšíření NATO

Průběh pokusu o svržení Gorbačova, který proběhl ve dnech 19. až 21. srpna 1991, je dobře zmapován. Pro připomenutí, odpůrci politiky sovětského vůdce z řad aparátu komunistické strany, armádního velení a bezpečnostních složek internovali prezidenta i s rodinnými příslušníky v sídle na Krymu, kde právě trávil dovolenou. S odkazem na jeho údajně špatný zdravotní stav měl jeho pravomoci převzít jeden z pučistů, viceprezident Gennadij Janajev, a zemi na neurčitou dobu řídit samozvaný Státní výbor pro výjimečný stav. 

Primárním cílem akce bylo zamezit připravovanému podpisu smlouvy, která posilovala autonomii jednotlivých republik Sovětského svazu a dále erodovala centrální moc v Moskvě. V obecné rovině se však jednalo o vyvrcholení nespokojenosti části sovětského komunistického establishmentu s Gorbačovovou vnitřní i zahraniční politikou, která v jejich očích přivedla zemi do fatální krize a dramaticky oslabila její vliv na mezinárodní scéně.

Klíčovou roli v neúspěchu záměru pučistů sehrál Boris Jelcin, tehdejší prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky (největší republiky Sovětského svazu) a pozdější dlouholetá hlava post-sovětského Ruska. V této době sice rovněž patřil ke kritikům Gorbačovovy politiky, útočil na ni však z opačných pozic. Ve zkratce, kurz sovětského vůdce odmítal jako málo reformní a neefektivní. 

Populárnímu Jelcinovi se v srpnových dnech podařilo mobilizovat sovětskou, především ruskou veřejnost a na svou stranu získat většinu armády a bezpečnostních sborů. Pod jeho taktovkou byli pučisté zatčeni a Gorbačov osvobozen. Jelcin z puče vyšel jako nový politický hegemon. V následujících týdnech a měsících udával směr vývoje v zemi a nasměroval Sovětský svaz k definitivnímu rozpadu. Gorbačov sice zůstal svazovým prezidentem, byl však nucen vzdát se části pravomocí v Jelcinův prospěch, a především rozpustit komunistickou stranu, která po drtivou většinu existence Sovětského svazu držela v zemi mocenský monopol. Zanikla jedna z posledních struktur centrální moci někdejšího východního impéria.

Rozvázané ruce

Záměry pučistů nebyly nikdy zcela konkretizovány. To v kombinaci s jasným odmítáním vývoje posledních let, k němuž Gorbačovova reformní politika otevřela cestu, vyvolalo enormní obavy za hranicemi Sovětského svazu. Platilo to i pro Československo a další země bývalého východního bloku, které se před necelými dvěma lety nacházely v sevření státně-socialistických diktatur, pevném spojenectví s Moskvou a na svém území měly rozmístěna sovětská vojska. Z Československa a Maďarska ostatně odešly poslední sovětské jednotky pouhé dva měsíce před vypuknutím převratu.

V tomto kontextu není překvapivé, že v pamětech tehdejších politiků, ale i odborných historických textech dominuje interpretace, že pokus o puč vyvolal v post-socialistické střední Evropě šok. Měl posílit obavy, zda se odpůrci Gorbačovových reforem nepokusí také obnovit vliv Moskvy v regionu. Srpnové události jsou zpravidla prezentovány jako psychologický zlom, který mimo jiné akceleroval orientaci středoevropských politiků na NATO, definitivně rozptýlil zbytky pochybností o nutnosti další existence této aliance a dále oslabil příležitost alternativních vizí post-studenoválečné evropské bezpečnostní architektury. Měly se naplnit nejhorší obavy ohledně vývoje v Sovětském svazu, které ukázaly, že země není partnerem ke spolupráci. 

Dobová, v předchozích letech odtajněná dokumentace nicméně nabízí plastičtější pohled. Úvodní, velmi nejasné zprávy o tom, co se v Moskvě děje, a nekonkrétní odhady, jaké bude vyústění, skutečně vyvolaly ve středoevropských metropolích neklid. Na druhou stranu, tamní vládnoucí činitelé – včetně československého prezidenta Havla – v telefonátech s tehdejším šéfem Bílého domu Georgem Bushem přiznávali, že události v Sovětském svazu nepovažují za přímé ohrožení střední Evropy, obzvlášť ve formě vojenské akce. Havel dokonce v rozhovoru se svým americkým protějškem označil pokus o puč za „komplikaci“, ale souběžně jej ujišťoval, že dění nemůže zvrátit změny ve střední Evropě z posledních let. Hlavní nebezpečí spatřoval v případné masivní uprchlické vlně sovětského obyvatelstva.

Den po zahájení puče každopádně proběhly ve Varšavě mimořádné konzultace visegrádské skupiny, kde bylo za zavřenými dveřmi odsouhlaseno, že Československo, Maďarsko a Polsko budou usilovat o urychlené přijetí do NATO. Nejednalo se přitom o zásadní zvrat v jejich zahraniční a bezpečnostní politice. Odtajněné dokumenty nad veškerou pochybnost ukazují, že vládnoucí post-socialistická garnitura v Budapešti, Praze i Varšavě s touto myšlenkou operovala nejpozději od druhé poloviny roku 1990, tedy podstatně dříve, než se zpravidla uvádí. Západní i sovětští činitelé si toho byli jasně vědomi.

V měsících před antigorbačovovským pučem československé, maďarské a polské pokusy o sblížení s NATO (nejlépe ve formě institucionalizované vazby) narážely na zdrženlivost klíčových západních politiků. Ti v této době upřednostňovali udržení korektních vztahů s Moskvou. Oprávněně se obávali, že rozšíření NATO o státy hroutící se Varšavské smlouvy by přineslo nejen jejich zhoršení, ale také dále oslabilo domácí pozici Gorbačova. Na Západě panovalo přesvědčení, že jeho politický pád by k moci s velkou pravděpodobností vynesl postavy, jejichž ochota k dialogu, neřkuli ústupkům by byla podstatně menší. Odkazy na nebezpečí plynoucí ze strany sovětských zastánců tvrdé linie před srpnem 1991 představovaly univerzální nástroj, kterým západní představitelé odmítali snahy svých visegrádských protějšků o integraci do Severoatlantické aliance.

Neúspěch pokusu o svržení Gorbačova posloužil středoevropským politikům jako vítaný argument ke zpochybnění dosavadní západní pozice. Srpnové události v zákulisních jednáních paradoxně nesloužily primárně jako memento sovětské hrozby, v jejímž důsledku by bylo nutné urychleně řešit bezpečnostní situaci zemí bývalého východního bloku. Naopak, byly prezentovány jako doklad přecenění síly sovětských odpůrců reforem a potažmo schopností celého Sovětského svazu. 

Slovy tehdejšího československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, v situaci, kdy se Gorbačovovi odpůrci odhodlali k akci a prokázali svou slabost, důvod pro opatrnost při sbližování visegrádské skupiny s NATO padl. S tímto pohledem se brzy ztotožnila nezanedbatelná část západních představitelů, včetně těch amerických. V interních aliančních diskuzích zavládl konsensus, že nastal čas proměnit vztahy se zeměmi bývalého východního bloku. Tehdejší americký stálý zástupce při NATO William Taft doporučoval Bushově administrativě, aby se zasadila přinejmenším o implicitní otevření dveří k rozšíření organizace.

Byť ke vstupu prvních post-socialistických zemí do NATO vedla ještě mnoholetá cesta, na níž bylo mnoho překážek, pokus o svržení Gorbačova v srpnu 1991 bychom ve světle nových poznatků měli vnímat jako jednu z důležitých křižovatek post-studenoválečné bezpečnostní transformace. Nešlo jen o zpětnou interpretaci tehdejších aktérů, že vyvolal geopolitické zemětřesení a výrazně přispěl k rozpadu Sovětského svazu, který dále posílil možnost rozšíření NATO. Archivní zdroje ukazují, že porážku pučistů a následné vstřícné kroky Jelcinovy garnitury vůči Západu i někdejším sovětským spojencům mohla Severoatlantická aliance snadno využít a již na podzim 1991 oznámit svou ochotu přijmout nové členy. Důvodem, proč se tak nestalo, byla především absence jasného aliančního konsensu na přínosu rozšíření. Více než případné komplikace pro vztahy s Moskvou se do ní ale nově promítala spíše nejistota ohledně výsledku vnitřní transformace post-socialistických evropských zemí, včetně tří členů visegrádské skupiny. 

Autor je historik.