Vražda mlynáře Habermanna v Sudetech? Jaká byla skutečnost

Hubert Habermann byl mlynář z vesnice na severu Moravy. To, že se z osudů úspěšného, ovšem nijak výjimečného podnikatele stala tragédie téměř antických rozměrů, bylo způsobeno několika prostými okolnostmi, jak už to u tragédií bývá. Habermann žil v prvorepublikovém Československu a byl Němec. S českými sousedy vycházel normálně, přátelil se s některými, mluvil perfektně česky, a to i s příslušníky vlastní rodiny. Za války některým Čechům i pomáhal. Po osvobození záhadně zmizel a jeho žena byla i s dětmi odsunuta.Co si o tomto příběhu myslí vypravěč pamětí obce Bludov, kde se děj filmu odehrává? Zveřejňujeme bez našeho zásahu text Stanislava Balíka, narozeného roku 1978 v Šumperku a žijícího v obci Bludov.Diváci mohli vidět film, my nabízíme i tuto drouhou stranu mince, tedy názor občana obce, kde se příběh stal.Originální text:

Vyhnání Němců nejde ospravedlňovat, lze ho „jen" pochopit. Kdyby se ale tvůrci filmu Habermannův mlýn kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspirovali i skutečnými bludovskými válečnými událostmi, snáze bychom pak chápali tu obrovskou nenávist Čechů vůči všemu německému.

Kdyby byly jednotlivé scény nového českého filmu Habermannův mlýn pravdivé, pak porodní bába, která v roce 1938 přivedla na svět dceru hlavního hrdiny, byla moje bábinka. Filmové Eglau je totiž můj domov - Bludov na severní Moravě.

Právě  sem situoval režisér Herz film, který má jednoznačnou ambici - být  zrcadlem zvráceností, jichž se Češi dopustili na Němcích. Vystavěn je  efektně, v kině jen málokteré oko zůstane suché. Přestože není zcela  jednostranný a ukazuje i nacistické hrůzy, jeho celkové vyznění je zcela  jiné. Mlynář Habermann je vylíčen jako mučedník, na němž se  nespravedlivě vybily nejnižší možné davové pudy.

Kdyby šlo o  fiktivní jméno, fiktivní příběh, nemohl by nikdo říct ani půl slova.  Problém nastává ve chvíli, kdy konkrétní historické postavě a  konkrétnímu činu vyfabulujeme příběh. Na film se těší lidé z okolí, aby  konečně viděli, jak to bylo. Za chvíli nikdo nikomu nevymluví, že se v  Habermannově mlýně nestalo přesně to, co je ve filmu. Ale ono se to  nestalo, skoro vše bylo jinak.

Film má neobyčejně silnou moc - a v  tomto případě ji tvůrci zneužili. Nejenom tím, že si zcela vymysleli  motivy vraždy i samotné vrahy, ale například i tím, že udělali  patolízala a člověka hrajícího na obě strany z majitele lázní,  jemuž jen nepatrně změnili jméno. Vědí vůbec, že právě tento člověk byl  tak statečný, že byl od roku 1944 prvním předsedou ilegálního okresního  národního výboru a že byl posléze jedním z nejdéle vězněných  politických vězňů bolševického režimu, který se na svobodu dostal až v  roce 1966?

Vražda z osobní nenávisti

Jak to bylo s Habermannem ve  skutečnosti? Pocházel, stejně jako jeho žena, ze smíšeného  německočeského manželství. Za války Čechům pomáhal, neví se ale o tom,  že by to bylo na hranici vlastního sebeobětování. Rád hrával karty, což  se mu stalo v posledku osudným. Když byl 8. května 1945 revoluční gardou  zatčen a odváděn před revoluční ONV, potkal je cestou mladý holič, jeho  kumpán z hospody, nad nímž Habermann v kartách často vyhrával. V  okamžiku skončené války byl navíc v euforii, vytáhl zbraň a mlynáře bez  rozmýšlení zastřelil. Tuto verzi potvrzují i nedávno objevené dokumenty v  okresním archivu, konkrétně trestní spis s vrahem. Jiná věc je, že jeho  čin byl amnestován dekretem prezidenta Beneše z roku 1945.

Habermann nebyl ubit lidovým lynčem, nebyl mučedník trpící za to, že jediný byl statečný.

Šlo  o vraždu z osobní nenávisti, jakých se v Bludově do té doby odehrálo  několik. V roce 1913 například „nevypátraný padouch" umlátil z neznámých  důvodů hasičskou sekerkou ženu a její čtyřletou dceru. V roce 1921  zavraždil otec, prý pro „rozhárané rodinné poměry", svou ženu a čtyři  děti, zapálil dům a sám se na půdě oběsil.

Ano, Habermann byl  zatčen jen proto, že byl Němec. I vila byla vykradena. Film by ale  vyzněl zcela jinak, kdyby se kromě jména a tragické smrti hlavního  hrdiny inspiroval skutečnými bludovskými válečnými událostmi. Snáze  bychom pak chápali dobovou náladu českého obyvatelstva, tušili bychom,  jak se mohlo stát, že se v lidech zahnízdila obrovská nenávist vůči  všemu německému. Filmový lynč se odehrát mohl a leckde se možná i  odehrál, ne ale ve starém mlýně na řece Moravě.

Příjezd Němců v  říjnu 1938 nebyl vítán vlaječkami, ale pláčem a bezmocným vztekem.  Bezprostředně poté následoval útěk československých státních úředníků a  poloviny učitelů. Nenávist vyrůstala z řádění nového německého ředitele  školy Erbena, který byl také vedoucím místní nacistické organizace. Za  něj byly provedeny čistky ve školní knihovně, jimž padly za oběť i knihy  jako Babička Boženy Němcové, bylo zavedeno povinné vyučování němčiny,  zastavena výuka dějepisu, zakázán zpěv hymny Kde domov můj. Po vychození  obecné školy neměli čeští žáci další možnost, jak se dále vzdělávat.  České vyšší školy neexistovaly, do německých nebyli přijímáni. Nemohli  nastoupit ani do učení.

Další chybějící scény

Rozehnání českých  spolků včetně nacionalistického Sokola - ten ale ve filmu zcela  ahistoricky funguje, dokonce v něm cvičí s komunistou lidovecký starosta  (Čech nemohl být v Říši starostou, ale to by se nehodilo do  kolaborantských obrazů filmu) a Němec Habermann. Větší slátanina už  nemohla nikoho napadnout.

Emotivní by byl pohled na bezmocnou lítost a pláč plného kostela při rekvírování nových i  starých kostelních zvonů pro potřeby výroby německých zbraní.

A co  teprve kdyby byl ve filmu pohled na 12 velkých sedláků a jejich rodiny,  jak musí vyklidit své statky, odjet do neznáma a na jejich místo  nastupují cizí němečtí sedláci.

Starý farář, který ve filmu oddává  a křtí a poté, klišé téměř nejhorší, přislibuje hlavnímu nacistovi  pomoc při útěku, byl ve skutečnosti rok před koncem války zatčen za  podporu odboje. Byla by to dojemná a na rozdíl od většiny filmu navíc  pravdivá scéna, v níž by po ročním utrpení naposled vydechl v náručí  svého bludovského kaplana v Terezíně tři dny před koncem války se jménem  Bludov na rtech.

Kolektivní pocity

Nenávist vůči Němcům jako  etnické skupině, která vyhřezla po válce a která je v určitých  generacích národa dodnes přítomna, nemusela nutně pramenit z chování  jednotlivých Němců. Dokonce i ti „nenávistníci" přiznávají některým  Němcům konkrétní zásluhy - v bludovském případě Habermannovi, občas i  hraběnce Gabriele Žerotínové. Nenávist pramenila daleko spíš z  kolektivních pocitů - z hrůz heydrichiády, vypálených Lidic, Ležáků či  Javoříčka, ukradeného mládí, národního ponížení při zákazu zpěvu hymny.

Lze  se divit, že dlouholeté národní ponižování našlo svůj ventil ve vyhnání  Němců a v etnické nenávisti? Ano, nebylo to humanistické a nejde to  ospravedlňovat. „Jen" to lze pochopit... Je proto otázkou, zda vůbec a  jak se lze poučit z nešťastných květnových událostí roku 1945. Rozhodně  bychom si neměli sugerovat celonárodní vinu za neomluvitelné chování.  Toto chování bylo reakcí - reakcí jistě přehnanou, ale pochopitelnou v  kontextu předchozího vývoje.Článek vznikl za podpory serveru revuepolitika.cz