Mohlo Československo za Mnichov? Postavení Němců v První republice

Vyhlášení československého státu 28.října 1918 nebylo přijato s nadšením občany německé národnostní skupiny, kteří obývali poměrně rozsáhlá území na okraji hranic nově vzniklého států. Reakcí bylo vyhlášeni samostatnosti provincie „ Deutschböhmen“ (německé Čechy)  v dolnorakouském zemském sněmu a její připojení k k republice Deutschössterreich (jednalo se krátkodobý, mezinárodně neuznaný, státní útvar, vyhlášený na konci první světové války v předlitavské části Rakousko-Uherska, jehož cílem bylo spojení s Německem – poznámka redakce). K této republice též připojily další území Československa obývané převážně německou menšinou, např. provincie „Sudetenland“.

Československo si však toto rozparcelování území nenechalo líbit a zahájilo vojenskou invazi. Nezávislost Deutschböhmen trvala jen 44 dní, v provincii Sudetenland jen 50 dní. Začlenění oblastí se neobešlo bez četných protestů, které vlivem nezkušenosti a nedostatečné disciplíny československé armády vedlo k řadě ztrát na životech v některých městech. Odhaduje se  54 mrtvých a 107 zraněných Němců.

Podle řady německých historiků je tato vojenská okupace znakem „imperialismu“ nově vzniklého státu neochotného uznat německé menšině právo na sebeurčení, které uplatňovalo při svém vzniku. Němečtí historici zvláště kritizují jednání Československa na Pařížské mírové konferenci, během níž mělo Československo úmyslně zatajit některé důležité údaje týkající se postavení Němců v zemi. Podle českých historiků jejich kritika není zcela neoprávněná. V memorandu č. 3 s názvem Problém Němců v Čechách Československo zamlčelo asi milion Němců žijících v Čechách a označilo německá území za nesourodá.

Československo na konferenci tvrdilo, že Němci v Československo nemají žádné politické vůdce a netvoří organizovaný celek a že mnozí čeští Němci upřednostňují z hospodářských důvodů Československo před Německou říší. Sudetští Němci skutečně neměli na mírové konferenci své zástupce, jejich zájmy však do jisté míry zastávali zástupci německé delegace a zvláště pak Republiky „Deutschössterreich“. Němci však jako představitelé poražených národů měli na konferenci citelně horší postavení než jaké náleželo příslušníkům nově vzniklého Československa a byli prakticky připuštěni na konferenci až poté, co byla rozhodnuta.

Německá historiografie taktéž hojně kritizuje fakt, že Němci – ale i příslušníci jiných národnostních menšin, tj. rusínské, maďarské či polské – nebyli vůbec zastoupeni v Prozatímním národním shromážděním ustanoveným v letech 1918 až 1920. Nicméně, podle českých historiků zavedení volebního principu poměrného zastoupení prakticky německou menšinu zvýhodňovalo neboť v prvních parlamentních volbách v roce 1920 získaly německé strany v Poslanecké sněmovně podíl 25,5% a v Senátu dokonce 26% hlasů, ač celkový podíl německého obyvatelstva činil 23,5%.

Německé roztrpčení a pocit nedostatku dostatečného respektu však přervával, ačkoliv spíše negativní postoj německého obyvatelstva k československému státu se poněkud otupil v roce 1926, když německé strany vstoupily do vlády. Přesto tyto strany svůj vstup rámovaly jako pokus zamezit největšímu bezpráví na Němcích ze strany československého státu.

Němci byla jako menšina chráněny ústavou, zaručující rovnost bez ohledu na rasu, jazyk či náboženství. Nicméně, Němci neměli možnost jak se bránit porušování tohoto závazku daného z Saintgermainská smlouvy určující postavení Československa po zániku Rakouska-Uherska. Porušením této mírové smlouvy se mohly zabývat jen členové Rady Společnosti národů. Národnostní menšiny mohly pouze vytvořit petici, kterou ale musel člen Rady přímo předložit grémiu Rady.  Odhaduje se, že v národností menšiny v Československu mezi lety 1920-1926 sepsaly padesát takovýchto petic, žádná se však před Radu společnosti národů nedostala.

Hlavní okruhy nespokojenosti Němců

Němci si stěžovali na omezení práv v pozemkové reformě či hospodářské politice či ve veřejné správě. V případě pozemkové reformy se výtky týkaly praxe československého státu rozdělit velkostatkářskou půdu menším rolníkům. Většina velkostatkářů bylo německé národnosti, menší rolníci pak českého původu. Podle německých historiků se tímto způsobem snažilo Československo čechizovat německé oblasti.

V případě hospodářské oblasti se týkalo povinnosti německých majitelů továren povinně zaměstnat určité procento českých zaměstnanců, pokud chtějí dosáhnout na státní zakázky. Podle Němců to vedlo k cílenému propouštění německých zaměstnanců. V době hospodářské krize bylo skutečně dvakrát více nezaměstnaných občanů německé národnosti než občanů české národnosti, což bylo Němci vnímáno jako snaha potlačit „německého prvku“ v Československu.

Co se týče veřejné správy, Němci zvláště citlivě vnímali požadavek znalosti československého jazyka státních zaměstnanců. Vedlo to např. k tomu, že v převážně německých oblastech se občané německé národnosti nemohli dorozumět se zaměstnanci pošty či železnice, kteří neuměli německy. Nicméně v případě soudů v oblastech s více než 20% občanů jiného jazyka než československého bylo zákonem dáno, aby byli v případě potřeby ustanoveni soudci či úředníci se znalostí tohoto jazyka. Praktická znalost jazyka však nebyla nikterak úředně zkoumána což vedlo k tomu, že práva německé menšiny na možnost domluvit se u soudu svým jazykem byla porušována.

Celkově tedy nebyl nikdo pořádně spokojen, co se týče ochrany menšin. Zatímco občané německého původu se cítili být utiskováni, československý stát vnímal jejich požadavky jako ohrožení jeho suverenity. Právě tato určitá diskriminace podle německých historiků vedlo k tomu, že sudetští Němci se přidali k nacistům. Němečtí historici upozorňují, že jen málokdo ze sudetských Němců znal program nacistů a takřka nikdo nečetl „Mein Kampf“.