KOMENTÁŘ | Zeman degradoval Babiše na vojína. Národ se ocitl ve stavu klinické demokratické smrti

Národ se ocitl ve stavu klinické demokratické smrti. Země více než v koronavirové či ekonomické krizi tone v morální bažině. Je naprosto dekadentní, že téměř po dvaatřiceti letech, kdy se stát zbavil komunistických okovů a totalitní diktatury, jsou z vlády nuceně odvoláváni ministři, kteří ctí prozápadní principy, dbají pravidel a vymezují se ruské a čínské nadřazenosti plné bezpráví. Pamětníci, kteří zažili atmosféru Sametové revoluce, při níž se lidé po více jak čtyřiceti letech rudé šikany, poprvé svobodně nadechli, musejí plakat. Nabízí se i paralela s Únorem 1948, kdy nestraničtí, tedy neposlušní ministři, museli skončit. Prezident Miloš Zeman i premiér Andrej Babiš vedou Českou republiku do absolutní záhuby, na jejímž konci čeká nová totalita. Jedině sněmovní volby mohou narovnat pokřivenou páteř země, vrátit ji pluralitu, sebevědomí i důvěru u zahraničních partnerů.

Kdo není fanatikem Ruska, stane se pro Hrad nepohodlným

Z hlavy státu se stal neomezený vládce. Co poručí, to se děje. Miloši Zemanovi se znelíbil exministr zdravotnictví Jan Blatný, neboť odmítal vpustit na tuzemský trh necertifikovanou ruskou vakcínu Sputnik V. Alergický byl i na bývalého šéfa diplomacie Tomáše Petříčka, jenž se kromě očkovací látky vymezoval proti tomu, aby se tendru na dostavbu Dukovan zúčastnil ruský Rosatom, který by podle něj zabil jadernou energetiku v České republiky. Kdo fanaticky nefandí Rusku, okamžitě jej Hrad zapíše na listinu nepohodlných, kteří musejí zmizet.

Zeman maximálně těží ze strachu a nejistoty premiéra Babiše, který se utápí v obavách, jak se mu bude dýchat po sněmovních volbách. A vládce Hradu se nemůže nabažit pocitu, jak dostal do úzkých muže, který umí zaklekávat na podnikatele a opájet se až do nedávna neomezenou mocí. Ze suveréna šířící strach se tak stal podřízený pěšák fanouška ruské a čínské diktatury. A Zeman bude k nezastavení, své požadavky ještě vystupňuje, neboť si je vědom, že potřetí na prezidentský úřad už kandidovat nebude. Může do sytosti a bez přetvářky ukazovat svoji pravou tvář, protože voliče už nepotřebuje.

Babiš se od roku 2013, kdy vstoupil na politickou scénu, dostal na dno. Ocitl se v roli řidiče, který si myslí, že šoféruje vůz, ale přitom žije v hlubokém omylu, protože automobil ovládá někdo jiný. Premiér si moc dobře uvědomuje, že jeho hnutí ANO začíná v předvolebních preferencích zaostávat za aliancí Pirátů se Starostmi a Nezávislými. V patách má i koalici SPOLU tvořenou ODS, lidovci a TOP 09. Volby mohou pro něj být debaklem, který se snaží oddálit. Tuší, že při změně exekutivy by se mohla urychlit neskutečně vlekoucí se kauza Čapí hnízdo, na jejímž konci může být i odsouzení. A tak je logické, že se maximálně snaží vetřít do Zemanovy přízně. Navíc výměny ministrů Babiš vítá. Odklánějí pozornost od dalších kauz původně antikorupčního hnutí ANO. Sotva se objevil diář I. místopředsedy Jaroslava Faltýnka, z něhož jsou patrné zápisky na propojení byznysu a politiky, začaly vládní čistky. Rotace na ministerských křeslech upozaďují i údajnou korupční aféru nazvanou Stoka, v níž figuruje kdysi vlivný politik hnutí ANO Jiří Švachula. Popularitu premiér rovněž nezískal objevem statistické karty v archiválii slovenského Ústavu paměti národa, po níž sílí podezření, že se měl dobrovolně stát agentem komunistické StB, ačkoli jakoukoli vědomou spolupráci už devět let vytrvale popírá.

Šéf vlády tak zcela ztratil svoji identitu a stává se z něj politická troska. Rozpadá se mu kabinet, odvolá ministra zahraničích věcí Tomáše Petříčka, aby pak zjistil, že za něj nemá náhradu, protože Lubomír Zaorálek se z resortu kultury v Nosticově paláci nechce stěhovat do Černínského paláce. Lze predikovat, že bývalý šéf diplomacie Zaorálek tuší, jak moc by mu Hrad a následně i jeho lokaj Babiš do jeho práce zasahoval a odmítá se zcela politicky znemožnit, i když tuší, že ČSSD, která se dobrovolně proměnila v rukojmí hnutí ANO, dopisuje svoji poslední veřejnou kapitolu.

Po volbách zřejmě upadne v zapomnění. Její voliči mají totiž hrdost a je jim trapně, co ze sebe ČSSD byla schopna udělat, byť paradoxně Zaorálek i nyní nekompetentní kandidát na ministra kultury Jan Birke v květnu 2017 tvrdili, že je nepřijatelné, aby sociální demokraté vládli s hnutím ANO. A k záhubě ještě přispívá stranický předseda Jan Hamáček, který viditelně souzní s prezidentem. Ač vše popírá, výhrou v partajních volbách získal munici na nepohodlného Petříčka a jeho porážku využil, aby se jej zbavil. Hrad poté Hamáčkovi zatleskal. Zemanova přízeň se mu rovněž hodí, kdo ví, co bude po volbách. Hamáček kromě vicepremiéra, ministra vnitra je nyní i pověřen řízením ministerstva zahraničních věcí. Z takové vytíženosti by se opravdu jeden zhroutil.

Z kdysi rázného šéfa zbyl nyní jen stín

Babiš tak jen bezmocně přihlíží chaosu, který mu Zeman dělá, ale musí se tvářit, že vše je v nejlepším pořádku. Musí být loajální. Do vládního týmu mu na post ministra zdravotnictví vnutil Petra Arenbergera, který zatím jistě kladné body hnutí ANO nepřinesl. Jakmile nastoupil, potvrdil, že zmatek je synonymem pro resort zdravotnictví během koronavirové pandemie. Nejprve zatrhl amatérský sport, byť původně měl už dostat zelenou a pak následně přišel s geniálním nápadem, že se školáci budou testovat rektálně. Ovšem Arenberger, bývalý člen KSČ, svoji rétorikou do vládního souboru neschopných dokonale zapadl. I kdyby vymyslel cokoli nelogického, vždy by si s úlisným úsměvem stranického kádra z osmdesátých let své rozhodnutí dovedl obhájit. A přitom by zůstal milý a chápavý podobně jako seriálová postava Dietlova tajemníka Josefa Pláteníka z Okresu na severu.

Zeman a Babiš dlouhodobě představují pro svobodu a demokracii velké riziko. Nyní se ale jejich hrozba ještě prohloubila a zdvojnásobila. Prezident Zeman se baví, jakou má moc a co vše si se svým proruským okolím může dovolit. Babiš zase hledí převážně na své zájmy a potřeby těžce zkoušené země koronavirovou krizí ignoruje. Snaží se zachránit, ale už pochopil, že sám to nedokáže. Aby prosadil své cíle, je ochoten se spolčit s kýmkoli. Nejdříve s komunisty a nyní i se Zemanem.

Z kdysi rázného, sebevědomého šéfa, který chtěl zemi řídit jako firmu, zbyl jen stín, který čeká další pokyny od Zemana. Pro jakékoli premiéra se jedná o naprosto nedůstojné počínání. Premiér ale cítí strach, a tak rozkazy z Hradu vzorně plní. Do hlavy se mu navíc dere do té doby nepoznané slovo, jímž je porážka. Jaké další nesmyslné rošády se proto dočkáme příště, aby ji odvrátil?