České prodavačky promluvily o šikaně. Neuvěříte, jak velké je jejich utrpení

V reakci na článek o šikaně prodavaček a nechutných praktikách manažerů supermarketů se nám po jeho zveřejnění ozvaly desítky nespokojených zaměstnanců. Zaměstnavatelé s nimi zachází jako s otroky, nesmí používat toaletu, zákonem danou pauzu na oddych a svačinu mnozí ani neznají. Přečtěte si, co obnáší v dnešní době povolání prodavačky, respektive pokladní.

Sedět u pokladny nebudete, vysedávání vás při práci zpomaluje, tak nějak zněl příkaz manažerky jistého ostravského supermarketu, která nechala pokladním vzít židle. Nebohé zaměstnankyně tak musely celou směnu odstát. Křeče, oteklé nohy nebo bolavá záda vedení obchodu nezajímala.

Případ v ostravském supermarketu sice dopadl po medializaci dobře a židle byly k pokladnám vráceny, nicméně v reakci na článek se nám ozvaly desítky šikanovaných prodavačů a prodavaček, kteří musí denně snášet nesmyslné a otrokářské příkazy, zákazy a urážky ze strany svých nadřízených.

Toaleta? Zapomeň!

Mnoho lidí, kteří se nám do redakce ozvali, si stěžují, že si v práci nemohou za celou směnu ani odskočit na toaletu. Někteří to proto řeší tak, že celou dobu jednoduše nepijí, ostatně pít za pokladnou někteří ani nesmí.

Rychle, rychle

Stává se vám, že jsou pokladní při markování vašeho nákupu tak rychlé, že ani nestačíte nakoupené zboží ukládat do tašek nebo košíku? "To není kvůli tomu, že bychom se chtěli zákazníka rychle zbavit. Když nás přijímají, dávají nám jasně najevo, že se u nich bere v potaz rychlost zaměstnance namarkovat zboží. Ten, kdo měl nejméně zboží za minutu po celý měsíc, dostal padáka," uvedla jedna z pokladních, která si nepřála být jmenována ze strachu ztráty zaměstnání, nicméně redakce její jméno zná.

Na hodiny se nehraje

O svém zaměstnání promluvila i čtenářka Martina. V supermarketu pracovala rok. "Byla jsem na tom psychicky špatně. Domů jsem chodila s pláčem. Měla jsem pouze čtyřhodinový úvazek, domů jsem ale odcházela i po dvanáctihodinové směně," vypráví dnes už bývalá pokladní s tím, že neexistovalo, aby dostala přesčasy zaplacené. Když jí došla trpělivost a sebrala odvahu ozvat se, nadřízený jí začal vyhrožovat. Nakonec Martinu donutil podepsat výpověď.

V textu jmenované případy nejsou jen ojedinělými příběhy. Výpovědi pokladních se takřka shodují. A shodují se také v tom, že nikdo z nich nechtěl ze strachu ze zaměstnavatele zveřejnit svoje celé jméno. Jsou si vědomi vysoké nezaměstnanosti a bojí se, že přijdou o místo, i když jsou často vykořisťováni a šikanováni. Dané podmínky prostě musejí snášet.