RECENZE Představení o vašem životě na prknech Divadle Palace

Při seznamování s potenciálním partnerem, při sžívání se s novou sociální rolí, při jakékoli jiné změně v životě se každý vždy snaží si s těmito skutečnostmi poradit, co možná nejlépe. Přemýšlíme nad tím, co a jak. Člověk si pak ve svém egocentrismu připadá mimořádný.

Ačkoli se o hře DiPietra a Robertse mluví jako o komedii, při které se na jevišti najde snad každý, stejně vás zaskočí, jak jsme ve své podstatě stejní. Jak na určité podněty zareagujeme stejně, jako pravděpodobně miliony lidí před námi. Jinak by tento muzikál přeci nemohl vzniknout.

Hudební revue „Miluju tě, ale..." nenabízí velký příběh, ale scénky o „střetu" ženského a mužského světa. Ani na jeden z nich není pohlíženo růžovými brýlemi, ale naopak jsou zdůrazňovány spíše roztomilé negativní rysy, jakým je například netrpělivost při čekání na telefon od toho vysněného, nebo rodičovské „zblbnutí" z neustálého kontaktu jen s batoletem.

Kromě již naznačených motivů stojí za zmínku například chlapská ješitnost, se kterou vás seznámí scénka z tenisu, ženská stylizace, aby zaujala chlapa na prvním rande, či předsvatební vyděšenost z myšlenky, zda ten partner vážně stojí za ztrátu volnosti. To je jen pár příběhů z celé palety, kterou toto představení, protože nechci příliš prozrazovat, abych někoho případně nepřipravila o překvapení.

V desítkách rolí se objevuje čtveřice herců, kteří si jednou hrají partnery, jindy rodiče či děti. V Miluju tě, ale ... uvidíte ve špičkové formě Kateřinu Šildovou, Danielu Šinkovou v alternaci s Terezou Kostkovou a z mužského světa pak Lumíra Olšovského a Romana Vojtka.

Možná netušíte, že všichni z těchto herců jsou také vynikajícími zpěváky. Jednotlivé scénky totiž doplňují písničky, které nejsou nahodilé, ale dovypráví příběh, či popíší nějaký další. Všem textům písní je perfektně rozumět, což bohužel není úplně samozřejmé.

Hudební doprovodem jim je klavírista Petr Vondráček a houslistka Anna Romanovská Fliegerová či Petra Suková. Někdy se stává, že je hudba považována za něco vedlejšího, i když hudba provází celé představení. Zde je nejen živá hudba, která dodává představení jiskru, ale zároveň nejsou hudebníci někde zastrčení, ale naopak jsou součástí scény. Což působí velmi příjemně.

Na hudebnících, které tak mají diváci přímo před očima, je vidět, jak se představením baví. Poposedávají si, aby scénky viděli, a nejednou „vybuchnou" smíchy. V některých scénkách si dokonce i zahrají společně s herci.

Již jsem zmínila, že herci se objeví v desítkách rolí. V nich vystřídají řadu kostýmů, z nichž se téměř žádný neopakuje. A na hlavách se jim vystřídá také všelicos – od paruk po příšerné pokrývky hlavy, které tak nějak k určité fázi života už patří.

Vlastně se ani nedivím, že se tento muzikál stal tak populárním. „Miluju tě, ale ..." je nejdéle hranou komedií na Off-Broadway scéně, kde se hraje stále od roku 1995. V České republice putovala hra v různém obsazení po několika divadlech od roku 2003 a v prosinci 2013 zakotvila na scéně pražského Divadla Palace.

Nejbližší reprízy komedie „Miluju tě, ale ..." jsou na programu Divadla Palace 28. října, 10. listopadu, 8. a 16. prosince. A musím říct, že stojí za vidění.