RECENZE: Provázkovský Hráč je žánrový kočkopes. Nahota jako deus ex machina

Nacházíme se v  německém Rulettenburgu, kde se snad svítá na lepší časy. Zadlužený generál (Tomáš Milostný) je na cestě brzkého splacení dluhů Francouzkovi (Jan Kolařík) a pomalu se připravuje na sňatek s milovanou kurtizánou Blanche (Růžena Dvořáková). Aby těch vztahových patálií nebylo málo, Francouzek se uchází o ruku generálovy dcery Poliny (Simona Zmrzlá), do níž je mimo jiné zamilován hazardem poznamenaný Alexej (Dalibor Buš).  Z  Ruska přicházejí zprávy, že se babiččin (Ivana Hloužková) zdravotní stav zhoršuje, a tak to vypadá, že se brzy budou dědit velké peníze. Jenže co když se babička jenom zpovzdálí ostatním směje a posílá falešné zprávy? Kdyby mysl hrdinů nebyla poskvrněna touhou po penězích jistě by se měli na pozoru. Takhle vidí bezpracně vydělané peníze, které jsou pro každého hráče lákadlem. 

Předlohou inscenace je Dostojevského román Hráč z roku 1866 napsaný za rekordních dvacet šest dní. Dostojevskij po smrti bratra převzal jeho veškeré finanční závazky zadluženého časopisu Doba, jenž bez požadavku doložení směnky vydával nejrůznějším podvodníkům či autorům jednou vyplácený honorář znovu. Z důvodu hrozícího vězení pro dlužníky musel přistoupit na nevýhodného podmínky nakladatele F. T. Stelloveského.   Román vznikl v době, kdy byl Dostojevskij zcela zaneprázdněn prací na vrcholném díle Zločin a trest, proto nevěnoval Hráčovi dostatek pozornosti, mnozí jej z tohoto důvodu považují za nejslabší dílo jeho tvorby. Hráč je kromě autobiografického románu také pozoruhodnou studií psychologie hazardního hráče. Dočkal se mimo jiné dvou pozoruhodných filmových adaptací – z roku 1958 s  Gerardem Philippem nebo zvláštní britsko-maďarské koprodukce z roku 1997 v  režii Károly Makka.  Divadlo Husa na provázku prostřednictvím Hráče pošesté uvádí Dostojevského dílo, naposledy tak učinilo v roce 2017 obnovenou premiérou inscenace Kníže Myškin je idiot. Režisér Michal Hába si odbývá svůj brněnský debut „Na Provázku“, kde je znám především jako herec. Do hry vnáší svoji fascinaci německým divadlem a Brechtem včetně zcizovacího efektu, kdy je divák odtržen od prožívané skutečnosti.  

Hra velmi často pracuje s heslem Všechnu moc imaginaci pocházející z úst francouzských revoltujících studentů během májových stávek v roce 1968. Heslo poukazuje na nedostatek imaginace a přímo k ní vybízí. Obdobně na to jde Hráč, který s imaginací pracuje pomocí dekonstrukce textu doplněnou o otevřené narážky a významy. Dostojevskij se stává otrokem svého vlastního díla a otrokem herců, jenž s ním nakládají velmi volně. Jak hlásá sám Alexej „tahle hra není o lásce, ani kapitalismu“, ale o společnosti bez budoucnosti podílející se na autodestrukci světa. 

Při letmém pohledu na scénu zrak zachytí prvně velké pozadí z amerického westernu, v němž si muž přikládá pistoli k hlavě a o několik minut později čtvercovou díru v zemi naplněnou bahnem. Bahno symbolizuje špinavost hazardu a namočení všech aktérů do víru rulety. Vstup Dalibora Buše na scénu zahajuje příběh Hráče v brechtovském podání včetně zcizených replik, různých komentářů v ich formě nebo násilných metafor. Buš totiž nějakou část představení tráví doslova nahý. Počáteční šokantnost se brzy vytratí a před divákem se otevírá dlouhý večer. Příjemným oživením je divadelní znázornění hraní rulety evokující ztřeštěnost Sorrentinových tanečních scén. 

Po shlédnutí Hráče nelze s přesností určit o čem vlastně je. Obsahuje totiž žánrovou všehochuť, v níž zcela jasně vítězí forma nad obsahem. Chvíli tam máme kapitalismus, pak lásku a třeba i drůbež. Pod tou mnohomluvností se skrývá katarzní vyvrcholení v podobě zjištění, že sám divák je jedním z hráčů. 

Celkové hodnocení: 75 %

Divadlo Husa na provázku

Hráč

Režie: Michal Hába Dramaturgie: Jan Krupa Kostýmy: Adriana Černá Scéna: Dragan Stojčevski Hudba: Jindřich Čížek Účinkují: Dalibor Buš, Simona Zmrzlá, Jan Kolařík, Ivana Hloužková, Tomáš Milostný, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Adam Mašura, David Janík

Premiéra: 23.11.2018