RECENZE: Joker. Fascinující dekonstrukce narušené osobnosti. Největší komiksový záporák funguje i bez Batmana

Arthur Fleck má kolem čtyřicítky. Bydlí se svou matkou, kvůli depresím a různým neurózám pravidelně navštěvuje psychiatra nižší kategorie, a zatímco sní o kariéře stand-up komika, na tu trochu chleba si vydělává prací pro klaunskou agenturu. A ke všemu je pěkné ořezávátko, čímž narážím na víc než jen jeho podvyživenou postavu.

A stejně jako Arthur upadá i Gotham City, které se topí v odpadcích a napětí mezi bohatými a chudými občany města by se dalo krájet. A protože Bruci Wayneovi ještě nebylo deset a k řidičáku na batmobil tak má ještě daleko, je na jeho (zatím ještě žijícím) otci, aby dal lidem naději. Tohle ale není svět nablýskaných hrdinů a padouchů bez motivace a skrupulí. Tohle je život.

Tedy samozřejmě ne tak docela, protože Joker se, kromě rozboru cesty duševně nemocného člověka ze dna osobního na dno morální, snaží o sociální komentář. A jako takový leccos zveličuje. Přesto se divák nebude moct ubránit pocitu, že něco takového by se stát mohlo. Něco z toho, že se svým způsobem už párkrát stalo. A pár věcí že prožíváme každý den. A ti, kteří viděli Taxikáře a Krále komedie (případně četli aspoň nějaké interview, ve kterém režisér Todd Phillips vysloveně přiznává, že se Scorseseho klasikami inspiroval), si navíc velmi rychle uvědomí, že po stránce příběhové se nejedná o nic nového ani ve světě fikce.

Ne, v pořadí už pátý filmový princ zločinu z Gothamu, není nijak zvlášť originální. O některých jeho částech můžeme přímo říct, že jsou předvídatelné (jiné si naštěstí s diváckým očekáváním jen hrají). Na druhou stranu je to Joker. Víme, kde začne, a víme, jak musí skončit. To tvůrce už z definice připravuje o možnosti překvapit.

Důležitější je, že to funguje. Film si většinu publika podmaní. Ty, kteří čekali dalšího Jareda Leta ležícího v kruhu pečlivě vyskládaných nožů, pak nejspíš i pěkně šokuje. Má totiž v rukávu dva trumfy. Tím prvním a nikterak překvapivým je famózní herecké představení Joaquina Phoenixe, který se do své role zase jednou položil pěkně „po stanislavsku“. Shodil 24 kilo, opět o maličko víc zešílel a navrch se mu podařilo svého klauna odlišit od Nicholsona i Ledgera. Čtvrtá ooscarová nominace je v jeho případě velmi pravděpodobná, i když na vítězství to asi ani tentokrát nebude.

Tím druhým trumfem je vize. Už při menším zamyšlení si uvědomíte, jak promyšlenou hru s vámi snímek hraje. Ať už jde o náznaky, které později přerostou v hlubší význam, paralely mezi jednotlivými scénami nebo jen práci s kamerou a scénou, je evidentní, že Phillips a jeho tým měli plán a toho se drželi.

Naopak kromě lehkého pocitu okoukanosti materiálu by se snímku dalo vytknout pár zbytečně doslovných scén a přílišné spoléhání se na hudební doprovod. Dobové pecky jsou fajn, ale při získávání emocí z diváka jde přeci jen o zbytečné pomocníčky. Totéž platí i pro ukřičený symfonický podkres jinak talentované zástupkyně vlny islandských skladatelů Hildur Guðnadóttir.

Joker je jednoznačně jednou z filmových událostí roku. Není nejlepší, není pro všechny, ale díky atmosféře, Phoenixovi a tomu, že se mu daří být aspoň povrchně sociálně relevantní, si veškerou svoji chválu zaslouží. Navíc je svým způsobem symbolické, že Taxikářem pro první čtvrtinu 21. století se stane komiksová postava – a ještě k tomu klaun.

PS: A než se zeptáte, tak ne, Joker není součástí žádného filmového světa a na 99 % se nikdy nedočká pokračování. Jde o sólový projekt vně celého univerza DC.

Celkové hodnocení: 85 %

Joker (2019)

Hrají: Joaquin Phoenix, Zazie Beetz, Robert De Niro, Marc Maron, Brett Cullen, Frances Conroy, Shea Whigham a další

Režie: Todd Phillips

Scénář: Todd Phillips, Scott Silver

Kamera: Lawrence Sher

Hudba: Hildur Guðnadóttir

USA / 122 minut / krimi, drama, thriller