Jan Vyčítal (†77). Při posledním rozloučení zněly modlitby a klaksony jeepů

"Kromě toho že jsme spolu dělali nádherné desky, děkuju Honzovi za společné napsání několika písní, z nichž mám nejraději Neklaunovu zpověď, ke které napsal nádherný text. To je můj favorit, a potom Jen vzpomínky pošťákovic kluka," řek ČTK hudebník Karel Vágner, který se s Vyčítalem setkal ve skupině Greenhorns.

Smuteční řeč měl na přání Vyčítalovy manželky Věry katolický kněz a teolog Michael Špilar. "Paní Věra o Honzovi hovořila jako o romantikovi, který měl v podpaží světovou literaturu a na ramenou kytaru," uvedl farář působící v Praze na Chodově, který poté vyzval zaplněnou obřadní síň ke společné modlitbě za zesnulého.

Vyčítal, který měl k náboženství osobitý vztah, vyrůstal v rodině ortodoxních katolíků. "Já vím na sto procent, že je nad námi šéf, a když toho šéfa o něco poprosím, tak mi vyhoví. Ale to neznamená, že věřím v posmrtný život, věřím prostě v šéfa," znělo jeho životní motto.

Obřad zahájila reprodukovaná skladba To tenkrát v čtyřicátom pátom, v níž Vyčítal vylíčil osvobození Plzně americkou armádou. Na zazněla píseň Leonarda Cohena Hallelujah, po jejíž posledních tónech se přítomní se zesnulým rozloučili dlouhotrvajícím potleskem.

Mnohé Vyčítalovy texty zaplňují trampské zpěvníky, kde většinou nechybí Oranžovej expres, Pivní džíp, Cadillac, Rovnou, tady rovnou, Blízko Little Big Hornu, Když náš táta hrál a další. Ke kariéře profesionálního hudebníka a interpreta se Vyčítal propracoval přesto, že jeho zpěv byl plný řečových vad. Zpěvák označovaný jako noční můra všech logopedů si dokázal dělat legraci sám ze sebe, když nezaměnitelným způsobem nazpíval píseň Honzův song s textem "Já umírám touhou, touhou moji dlouhou, je být umění slouhou, malovat mě nudí, chtěl bych zpívat pop...".

Vyčítal vystudoval obor propagační grafika na střední výtvarné škole, poté začal pracovat ve výtvarném oddělení Československé televize a rychle se prosadil jako karikaturista a výtvarník s typickým rukopisem. Vyčítalovo jméno velmi dobře znali čtenáři satirického časopisu Dikobraz, kam dodával kreslené vtipy s typickými zubatými postavami s protáhlými nosy. Oblíbenými se staly kreslené vtipy s pytlákem Říhou a dalšími figurkami, jakými byli trampové, hospodští povaleči, mimozemšťané nebo různá zvířata. Po roce 1968 nesměl několik let publikovat, tvořil proto pod pseudonymy. Později se jeho obrázky na stránky novin a časopisů vrátily, vedle toho ilustroval řadu knih a navrhoval obaly LP desek.