Kontroverzní výstava v Česku: Nahé ženy budí emoce právem

Tajemná a kontroverzní výstava je příznačně pořádána v podzemí. Prostory antikvariátu DUP39 naplnily dekadentní fotografie Petra Jedináka, odlitky sochaře Slavomíra Gibeje a především nahé a polonahé ženy v nejrůznějších rolích a pózách.

Při vstupu se nevyhnu pečlivé kontrole a nabušené gorily se skrývají i v temných zákoutích prostoru výstavy. Bezpečí dívek je nadevše. S jedním sekuriťákem jsem se bavil a prý jich tam je celkem 14. O jednoho více, než vystavovaných modelek. 

Hned po vstupu na vás dýchne ta atmosféra. A to ještě nejsme u hlavního objektu zájmu. Ve vyšším patře jsou "jen" obrazy a sochy. Už ty mají něco do sebe. Jenže výstava neživých objektů s erotickou tématikou není nic nového, těch už bylo. Kdepak, je čas sejít do nejnižšího patra a posunout zážitek na novou úroveň.

Ticho

Nejúžasnější je to ticho. Čekal jsem nějakou lascivní hudbu, nebo alespoň jemné podkreslení klavírem. Jenže organizátoři to vystihli. Jen ticho, šikovné nasvícení střídající šero a nahé dívky. Mnoho návštěvníků se zarazilo ve dveřích a zmrzlo údivem. Mohli byste slyšet spadnout špendlík. Místo toho se sálem rozlehlo jemné zašustění bičíku.

Některé modelky zvědavě pokukují, jiné vás probodávají smyslným pohledem, další jsou ponořené do hlubokého soustředění a plně vložené do síly momentu. Dívek je celkem 39 a na každé hodinu a půl dlouhé várce návštěvníků jich je k vidění 13, zbytek odpočívá. Neumím odhadnout, jak budou vypadat v sobotu večer, po třech dnech a tisících návštěvníků. Ale v den první? Očekávání, nesmělost, elektrizující nadšení.

Návštěvníci se rozprchávají do místnosti a já s nimi. Obejdu a vyfotografuji všechny "exponáty". Než dokončím své kolečko, polovina z nich změnila polohu a můžu jít nanovo. Ze všech hodin a půl mého života tahle ubíhá jako jedna z nejrychlejších. Trochu mě mrzí, že bez blesku není nic vidět a s bleskem nevynikne šero a tajuplnost obklopující nahá těla. Nedá se nic dělat, lepší, než nic.

Nejaktivnější v pohybu je pár na samém okraji, který jako jediný obsahuje muže. Muž má na tváři výraz smrtícího soustředění, pracuje s drobnou dívkou a několika metry lana. Převazuje jí do různých poloh a dívka sténá. Obávám se, že snad bolestí. Ne, je to blahem, ujišťuje mě. Tvoří již nějakou dobu pár i v reálném životě. Fascinující, je nemožné odtrhnout oči. Nakonec si beru alespoň kontakt. Jen v dvouminutová výměně slov jsem pochopil, že mezi svázanou dívkou a mužem s provazem panuje hluboké spojení. Později bych ho rád prozkoumal, snad i v samostatném rozhovoru.

V některých částech sálu není tolik napětí. Dívky se smějí, laškují, srší z nich dobrá nálada. Jen jedna snad trošku starší paní vypadá, že ležení nahá na lehátku jí trochu obtěžuje. Ani si jí nebudu fotit, je to jediná skvrnka na jinak dechberoucím výkonu všech exponátů.

Když se po nějaké době konečně proberu z úvodního šoku, začnu si všímat i ostatních návštěvníků. Zajímavá skupinka. Několik starších pánů, mladé i ne tak mladé páry. Muž, který si s sebou vede partnerku na vodítku. Někteří jen postávají a vzrušeně šeptají, jiní se osmělí a jdou k jedné ze tří dívek označených cedulí "dotyk povolen". 

Vyměřená doba návštěvy je pomalu u konce a je tak čas se rozloučit. Naposledy obejít všechny modely a vyjít zpět do nudného světa. Ulice je zalitá světlem a přišel jsem z temného sklepení, ale i přesto mám pocit, že byl dole život barevnější. Poslední myšlenka, kterou výstavě věnuji, je tato: „Ještě, že mi slečna u vchodu dala ten krásný žlutý náramek s nápisem FOTO. Byl to nezapomenutelný zážitek, ale kde bych na něj jinak vzal těch sedm stovek, to fakt nevím...“